Stará Blažková

Aneta Langerová: Chtěla jsem být květinářkou (rozhovor)

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
L. Vybaví se mi venkov, zvířata, dřevo, hřebíky… (smích)

B. Dřevo? Hřebíky?
L. Já jsem celé dětství stloukala k sobě prkýnka. To byla moje zábava (smích).

B. Čím jste chtěla být jako malá holka?
L. Chtěla jsem mít květinářství. To byl můj dlouhodobý sen, který jen tak nezmizí. Pořád někde ve mně je.

B. Je asi zbytečné se ptát, jestli jste byla zlobidlo nebo vzorňák?
L. Spíš vzorňák. Taky jsem trochu zlobila, ale tajně. Aby se to nikdo nedozvěděl.

B. Vzhledem k tomu, že hrajete na několik hudebních nástrojů, tak předpokládám, že už v dětství jste chodila do nějaké lidušky…
L. Chodila jsem na klavír, kytaru a zpívala jsem ve sboru.

B. A kdy došlo k tomu, že žádná květinářka, ale zpěvačka?
L. Vzhledem k tomu, že jsem zpívala od malička, tak mě vlastně nic nenutilo být zpěvačkou. Hrála a zpívala jsem v kapele, ve sboru. Samozřejmě se mi líbil potlesk a na pódiu jsem se cítila trochu sebevědomě.

B. Takže se vše spustilo až při Superstar?
L. To jsem si ještě neuvědomovala, že se tím mohu živit. Věděla jsem, že mám šanci, ale že by mě to lákalo, to se říct nedá. Bála jsem se, že si nebudu moct dělat vše po svém, a že to neustojím. Ale později jsem si to už nenechala vzít.

B. Vy jste udělala závratně rychle velkou kariéru. Hned první deska byla vyprodána. Sbíráte ocenění od kritiků i diváků. Nezaskočilo Vás to?
L. Já to nevnímám tak, že je to nějaká kariéra. Jak jsem již říkala, na zpívání jsem byla zvyklá od dětství. Pro mě je to tak přirozené, jako například chůze. Můžu dělat hudbu tak, jak tomu sama věřím. Potom to má svoji autenticitu, člověk si nemusí na nic hrát, což já moc neumím. Jdu si za svými emocemi, za tím, čím pro mě hudba je. A myslím, že právě tohle lidé dokážou ocenit a tím mě vlastně podporují.

B. Vy si i sama písničky skládáte. Vzpomínáte, kdy jste složila svojí první písničku?
L. Já jsem chodila asi od svých šesti let na klavír. A dostávala jsem různá cvičení, abych poctivě trénovala. Ale já jsem místo toho, skládala písně o svém psovi, o kočkách, o tom, co jsem viděla na venkově… Paní učitelce se to moc nelíbilo a nakonec mě z té lidušky víceméně vyhodili, protože jsem prý šumař. V té době jsem vůbec nevěděla, co to znamená, ale hrozně mě to urazilo. Takže jsem to řekla doma, máma paní učitelce nějakým způsobem vyčinila, ale já jsem se bohužel ke klavíru v té době nevrátila. To až později.

B. Tak od hudby jdeme k jídlu. Co nejraději jíte, a co byste do úst nikdy nevzala?
L. Mám ráda pohanku, humus, zeleninu, rýži… Já jsem vegetarián, takže nejím maso a nahrazuji si to takovouhle stravou, která je pro mě skvělá.

B. Takže se ani nemusím ptát, co byste do úst nevzala?
L. (smích) Ale maso si také občas dám, když zjistím, že to tělo chce. Ale většinou je to losos nebo jiné jemné maso.

B. A co si nejraději dáte k pití? Myslím alkoholického.
L. Poslední dobou mám docela ráda víno. Ale takové malé pivo po koncertě je úplně to nejlepší.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
L. Jsem umanutá. To sice někdy považuji za výhodu, ale zároveň za velkou nevýhodu. Kolikrát si nedám říct, potřebuji si věci vyzkoušet a poznat.

B. A jaká je ta nejlepší?
L. To je těžký… Ale mám pocit, že v té naší rodině je jistá srdečnost a otevřenost vůči druhým lidem. Od mala do nás ládovali, že vše se dá vyřešit. To je něco, čeho se snažím držet.

B. Věříte v Boha?
L. Že bych přímo věřila v Boha, to ne. Ale zároveň vnímám to, že víra je vlastně v mých písních zachycena. Ačkoliv jsem se tím dřív nezabývala a doma nás k víře nevedli. Spíš k ní tak nějak sama začínám přicházet, zkoumat, co to pro mě znamená a jakým způsobem se k tomu stavím.

B. Jak moc Vás ovlivňuje móda?
L. Móda mě nijak výrazně neovlivňuje. Mám svých pár věcí, které mám ráda a stále je nosím. A když mi občas nějaký ze stylistů něco přinese a mně se to nelíbí, tak móda nemóda, na sebe si to nevezmu.

B. Byla byste schopná nakoupit v sekáči?
L. Samozřejmě.

B. Cestujete ráda?
L. Cestuji ráda. Ale jednou za čas. Stejně tak jsem ráda doma.

B. Je nějaká země, kde jste ještě nebyla, a kterou byste chtěla poznat?
L. Je jich hodně. Například Nový Zéland nebo Antarktida, kam bych se jednou v životě ráda podívala, třeba s nějakou expedicí. Spíš mě láká východ než západ.

B. Mohla byste v cizí zemi žít natrvalo?
L. Nemohla.

B. Když máte volno, jak ten čas trávíte?
L. Trávím ho tam, kde je mi dobře. To znamená, buď s rodinou, nebo jsem někde v lesích, na loukách, na horách… A také na nějakém hezkém koncertu nebo v divadle. Sice kulturu vyhledávám, ale zároveň je mi nejlépe samotné.

B. Máte nějaké přání, co byste opravdu chtěla?
L. Přála bych si, aby ve mně bylo více klidu. I když se to lepší, pořád se najde něco, co mě rozhodí. Mít v sobě takový ten šťastný klid, to je to, co bych si přála.

B. Při slavnostní 700. repríze Hrdého Budžese, jste svou přítomností hodně překvapila a dojala Báru Hrzánovou. Vím od ní, že Vás bere za velkou kamarádku. Co pro Vás znamená?
L. Bára je velmi důležitý člověk, kterého jsem v životě potkala. Právě ona mi pomáhá v tom, o čem jsem před chvílí mluvila – nacházení šťastného klidu v sobě. Je to člověk, který mě vždycky drží, když potřebuji. A obě o sobě víme…

B. Jak jste se poznali?
L. Naše první větší setkání začalo tím, že mi řekla – čau spolužačko. A zpívaly jsme do časných ranních hodin. A pořád jsme si i povídaly a žádná únava. Bára má velký smysl pro humor a ztřeštěné nápady, což se mi moc líbí. Cítím to podobně a můžeme to spolu sdílet. Když se jedné z nás chce třeba na výlet, tak si dáme vědět a jedem kdykoliv a kamkoliv…

 B. Jak se Vám líbí Bára na jevišti, jako osmiletá holčička?
L. Je samozřejmě velmi roztomilá a k sežrání. Já mám Budžese i na audio nahrávce a je to skvělý průvodce na cestách. Srší z toho opravdu hodně pozitivní energie.

B. Tak to uzavřeme. Jak by měl vypadat naprosto ideální den Anety Langerové?
L. … já ani nevím… Chtěla bych být v blízkosti někoho, koho mám ráda. To by byl nejhezčí den!

Aneta se nám také podepsala v D-klubu

 

Mobilní menu