Stará Blažková

Doteky války

Do aktivit Evropské unie umění patří také sociální a kulturní rehabilitace dětí z válečných zón.
Ve dnech od 12.  do 19. listopadu navštívilo naši zemi osm dětí z Ukrajiny. Při pobytu by tyto děti měly načerpat inspiraci, odvahu a v neposlední řadě i naději do dalšího života. A navíc dokázat tuto naději předat vyprávěním nebo obrázky dětem ve své zemi.

16. listopad trávily v Příbrami. Nejprve v Hornickém muzeu.

Z Březových Hor je zaměstnanci divadla převezli do restaurace Belveder, kde si daly oběd. A bylo i společné foto dětí s ředitelem divadla Petrem Bednářem, jeho zástupkyní Annou Čiperovou a s ředitelkou hotelu Petrou Hurtigovou (vlevo nahoře). Vyfotografoval se i doprovod, který s dětmi přijel. Nahoře uprostřed je tlumočník a ukrajinský kazatel Gennadiy Bazayev. V prostřední řadě zleva stojí Iryna Babak, která se na Ukrajině stará o rodiny postižené válkou. Pokud je vám vedle stojící žena  v brýlích povědomá, tak máte pravdu. Je to scénáristka a režisérka Pavlína Moskalyková. Znát můžete i dámu zcela vpravo v hnědém Kabátu – Alena Konopíková byla dlouholetou členkou příbramského hereckého souboru.

A pak se ukrajinské děti vydaly na prohlídku divadla.

Sklady kostýmů opravdu zaujaly. Ale to nebylo nic proti tomu, když je Anna Čiperová pozvala do velké šatny, kde byly připraveny kostýmy na vyzkoušení. Výkřiky úžasu, smích a okamžité oblékání.

Děti v divadle nikdy nebyly, tak se hodně těšily na jeviště. Alena Konopíková dala průchod své profesi herečky. A jedna dívka si vyzkoušela, jak se cítí hvězda – na jevišti zazpívala a ostatní vytvořili nadšené publikum. Zpívala o válce… zpívala o tom, co prožila…

A co taková střecha divadla!!

A pak se všichni přemístili do D-klubu. Tady je Anna Čiperová požádala, zda by nenakreslily obrázky toho, co se jim v divadle nejvíce líbilo. Malá ukázka:

Za obrázky, kterými byli všichni nadšení, dostaly děti dárečky. Kluci malou pánskou tašku, dinosaura a míč. Děvčata dámské tašky a kosmetiku. Nastalo okamžité rozbalování a radostné výkřiky.
Anna Čiperová popisuje své zážitky: „Jsou to děti jako jakékoliv jiné. Na první pohled nepoznáte, odkud přijely a co prožily. Ale postupně jsem začala přicházet na rozdíly. Všechno prožívají naplno. S naprostým zaujetím a nadšením z každé maličkosti. Naše děti také prožívají zážitky naplno, ale tohle zaujetí je jiné. Radují se z věcí, které nám připadají jako samozřejmost. Názorně se to ukázalo, když děti rozbalovaly balíčky s dárky za namalované obrázky. Neuměla jsem si představit, jakou radost může udělat šampon, tělové mléko nebo u větších děvčat řasenka. Jedna dívka radostně vykřikla: U menja jest padarok dlja mami! Druhá sklopila oči. Dala by všechny své dárky, kdyby měla komu.“

Děti předaly řediteli divadla obraz, který namalovaly. „Já jsem nikdy nezažil to, co vy a doufám, že ani nezažiju.  Strašně si Vás vážím, za to, jaké jste. Moc Vám přeji, aby to všechno rychle skončilo.“

A ke konci návštěvy si děti obraz ještě vypůjčily a všechny na rubovou stranu napsaly svá poděkování. Byla to dojemná slova  … celý život nezapomenu…

„Hodně jsem si povídala s manažerkou Evropské unie umění Jaroslavou Koubkovou (úspěšně se vyhýbala fotoaparátu) a panem Bazayevem. A nebylo to veselé povídání. Děti jsou přímo z válečné oblasti Doněcka. Některé děti neměly žádné doklady. Buď rychle utíkaly ze svých domovů, nebo v jejich domovech shořely. Bomby je srovnaly se zemí. Některé přišly o své rodiny, některé bydlí v krytech…“ vypráví Čiperová.
Celý den byly s dětmi v Déčku i Renáta a Mirka. To ony zajišťovaly všechny dárky i sponzorské služby. Pro děti měly připravené i třpytkové tetování. Což byl překladatelský oříšek. Děti neví, co je tetování, neví, co jsou třpytky. Lesklé barevné obrázky na kůži vyvolaly nadšení a řadu otázek: „Můžu se s tím mýt? Jak dlouho vydrží?“ Všechny se shodly: aby vydržely déle, nebudou si mýt předloktí! Nadšeně se pustily i do výroby vánočních ozdob. Koule a zvonky z polystyrénu stačí natřít tuhým lepidlem a vzít si štětec a sypkými třpytkami ozdoby dekorovat. Zpočátku se štětce do třpytek vkládaly velmi pomalu… Ale nakonec z ozdob vznikla malá umělecká díla. Už jen stačilo, dát je do celofánového sáčku a zavázat ozdobnou mašličku. Na Vánoce jim určitě připomenou Česko a Příbram.

Na cestu děti dostaly balíčky s ovocem, sušenkami, čokoládou, vánočními kolekcemi a dalšími dobrotami. A poslední foto…

Jak by celý den zhodnotila Anna Čiperová? „Nechci hodnotit. Pouze mě mrzí jedna věc, které jsem si měla všimnout dříve. Když děti kreslily obrázky, sedla jsem si na lavici vedle malého chlapce a obdivovala jeho obrázek. Přestal kreslit, chvíli se na mě díval a pak velmi pomalu zvedl ruku, lehce, pouze bříšky prstů, se dotkl mé tváře a rychle cukl zpátky. Těsně před koncem ke mně přišla jedna dívka. Celou mě pevně objala a dala mi pusu na tvář a tiše špitla: spasiba. Všechny ostatní děti to zpovzdálí sledovaly. A když viděly, že jsem její objetí i pusu s úsměvem opětovala, přiběhly se objímat všechny. A nejen se mnou, ale i s Renátou a Mirkou. Slzy mi stékaly po tváři a dětská slova díků se rozléhala po celém Déčku. Proč mi nedošlo dřív, že tyto děti potřebují hlavně objetí a pohlazení?!“

V 17 hodin je Anna, Renáta a Mirka doprovodily na autobusovou zastávku. Nejen řidič autobusu, ale i ti, kteří šli tou dobou kolem, se nestačili divit. Plakali už úplně všichni. Děti namačkané na okna autobusu bouřlivě mávaly a posílaly vzdušné polibky.

Děkování sponzorům různých akcí, mě vždycky nudilo. Ale teď mám potřebu udělat to samé. Mirka s Renatou sice firmy kontaktovaly, ale vše záviselo pouze na jejich souhlasu. Díky patří firmám: Jan Bosák, Hotel Belvedere, Coop Příbram, SAVENCIA Fromage a.s. a  BILLA. Přesto, že nevěnovaly sta tisíce, jsem přesvědčena, že dosud nikdy nevzbudily tolik vděčnosti a radosti.

Šest závěrečných fotek. Nazvala jsem je: Válka a mír, aneb Příbram a Doněck.

„Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Uvědomila jsem si, jak dobře se máme. Jak se trápíme naprostými malichernostmi. Jak jsme věčně s něčím nespokojení.
Velké zážitky zůstávají nezapomenuty, ale časem vyblednou. 
Vím, že přijde doba, kdy se budu opět rozčilovat nad naprostými blbostmi. Slova díků jsem od dětí slyšela stále. Ale to já děkuji!!! Potřebovala bych častou léčbu ukrajinskými dětmi. Potřebovali bychom ji všichni… “ 

Mobilní menu