Stará Blažková

Michal Horáček : Svět je v zásadě dobrej… (rozhovor)

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
H. Nepřeberná studnice všeho, kterou člověk opustí a k stáru se k ní vrací. V dětství se prožívá všechno mohutněji. Všechno je nové, všechno je větší, barevnější a hlasitější. Čím jsem starší, tím více píšu o zážitcích ze svého dětství. Se svou babičkou, dědečkem, rodiči, tetou, strýcem, všichni žili u nás v jednom domě. A pro mě je to taková povinnost se k tomu někdy vrátit. Cítím, že je třeba odpovědět na některé otázky, které by mi moji rodiče a prarodiče kladli.
B. Jako malý kluk, byl jste spíš vzorňák nebo zlobidlo?
H. Já jsem nikdy nebyl vzorňák. Měl jsem ve škole ohromné problémy. Na střední škole jsem měl trojky z mravů. Určitě jsem nebyl žák, na kterého učitelé rádi vzpomínají. Je to vlastně velký zázrak, že se mi podařilo dostat se k maturitě.

B. Měl jste v dětství nějaký sen, čím byste chtěl být?
H. Když jsem se naučil v první třídě psát, tak jsem si do sešitu napsal – Michal Horáček spisovatel.

B. Píšete knihy, texty k písničkám… Jak se stalo, že se to vlastně vyplnilo?
H. Ono se to vlastně nikdy nestalo. Já jsem se za spisovatele nepovažoval. Představoval jsem si, že budu psát velké romány. V tom jsem selhal. Cítím to, jako svůj velký neúspěch. Ale jsem rád, že nějaké knihy vyšly. Věnoval jsem se různým žánrům. První kniha byla historie dostihového sportu a chovu anglického plnokrevníka. Také jsem psal společensko-vědní knihy z oboru antropologie. A zatím poslední je sbírka básní. Ale pořád bych ještě chtěl napsat ten román, ale nevím, jestli to dokážu.

B. Co nejraději jíte a co byste do úst nikdy nevzal?
H. Já sním cokoliv. Nevzpomínám si na něco, co bych nejedl. A dokážu si pochutnat téměř na všem, od exotických věcí, po obyčejné české jablko. To, co u nás roste, je naší biologické potřebě nejbližší. Takže české jablíčko je pro mě zrovna taková radost, jako například langusta.

B. A co nejraději pijete? Myslím alkoholického…
H. Já téměř nepiju. Výjimečně se stává, že si dám při koncertě dvě deci bílého vína.

B. Věříte v Boha?
H. Ano, jistě. Jsem praktikující katolík.

B. Co Vám říká móda?
H. Móda mi říká hodně, protože moje žena je scénografka a kostýmní výtvarnice. Jsem blízko, když ty stovky kostýmů vznikají. Například k seriálu První republika. Vůbec nemám k módě despekt. Tím, co nosíme, podáváme ostatním o sobě zprávu.

B. Když máte ženu z oboru, znamená to, že Vás „obléká“ nebo si nakupujete oblečení sám?
H. Samozřejmě je důležité, co kompetentní lidé v oboru doporučují. Takže mi žena poradí. Nicméně většinu věcí jsem si koupil sám.

B. Cestujete rád?
H. Cestuji velmi rád.

B. Existuje země, kde jste ještě nebyl a kam byste se opravdu rád podíval?
H. Kam jsem nejvíc chtěl, tam už jsem se podíval. Vždycky jsem chtěl jet na Nový Zéland, protože jako dítě jsem zjistil, že je to nejvzdálenější země od České republiky. Asi před pěti lety jsem si tento sen splnil. Jinak cestuji opravdu často.

B. Mohl byste natrvalo žít v cizí zemi?
H. Asi mohl. Nyní bych mohl i finančně, ale evidentně to nedělám. To raději jedu třeba do Příbrami (smích). Prostě mluvit česky, k Čechům, o české zkušenosti. To jinde nejde. Píšu písničky a básně a obracím se k Čechům, konfrontovat svoji zkušenost. Asi by to bylo neštěstí bydlet jinde. Ale přesto si to dovedu představit.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
H. Asi určitá netrpělivost.

B. A jaká je ta nejlepší?
H. To těžko říct… Ale řekl bych, že jsem ke stáru, k názorům jiných lidí daleko tolerantnější, než jsem dříve býval. Například, album Český kalendář, který se sestává z mých villonských balad, vyšel jako kniha poezie. Přál jsem si, aby ty balady byly zhudebňovány. A prostřednictvím internetu jsem se obrátil na veřejnost. Dostal jsem asi jedenáct set zhudebnění. Lidé to vesměs doprovázeli svými osobními příběhy. A teď tam psali – jsem montér střešních panelů, jsem taxikář… A jak máme předsudky, tak jsem udělal nějakou grimasu-co může takový taxikář, když já pracuju s Hapkou… Ale tahle internetová diskuze mě poučila opravdu hodně. Naprosto jsem se přesvědčil, že když je někdo montér střešních panelů, tak může být citlivou bytostí a uměleckým tvůrcem. Na té desce jsou sice písničky od Hapky a dalších profesionálů, ale naprostá většina je právě od těchto lidí. Český kalendář je prostě národní dílo. A mě to naučilo, nesoudit tak rychle. A to je, myslím, docela hezká vlastnost.

B. Co děláte, když máte chvilku volna?
H. Čtu si. Mám deset tisíc knih a to se nedá přečíst za jeden lidský život. A také mám pětiletou dceru, se kterou vymýšlíme spoustu věcí a hrajeme si spolu. S tímto malým člověkem zažívám hezké chvíle. Tak, jak jsem říkal na začátku, všechno je pro ni velké, kouzelné a barevné. Moc bych si přál, abych v tom malém člověku založil přesvědčení, že i když v životě potká zradu, přetvářku a všechno možné, svět je v zásadě dobrej.

B. Jak by měl vypadat Váš ideální den?
H. Nechci se rouhat, ale zrovna v této chvíli mám možnost udělat si ten den jakýkoliv. Když se rozhodnu, tak zítra poletím do New Yorku, nebo do Las Vegas, nebo na jakékoliv představení na světě. Mám čas, peníze a relativní zdraví, abych si to mohl splnit. Ale kdybych si mohl něco opravdu přát, tak abych dostal mohutnou inspiraci, nějaký krásný nápad, který je prostý a zároveň výmluvný. Aby si mohli posluchači a čtenáři říct – to je zajímavý, to by mě nenapadlo. Nebo tohle mě napadlo stokrát, ale neuměl jsem to formulovat. Aby vznikl dialog autora a posluchače. To je velmi vzácné…

A na stěně v Déčku přibyl další podpis…

Mobilní menu