Stará Blažková

Náhodné setkání

Dnes vám nechci psát o divadle, ale o jednom náhodném setkání.

Jednou ráno jsem „běžela“ na MHD. Měla jsem před sebou vyřizování na úřadech, takže to vypadalo, že dopoledne nebude nic moc. V duchu jsem doufala, že se moc nerozčílím. To bych měla zkaženou i tu druhou půlku dne. Pohledem na jízdní řád jsem zjistila, že autobus má jet už za pět minut. Alespoň to.  V tom mě oslovil starší pán, který jako jediný na té zastávce stál: „Tak kdy nám to pojede? Když jsem přicházel, tak nějaký autobus odjížděl, ale nevím jaké číslo to bylo.“ Na moje časové sdělení se s pokývnutím usmál. A vůbec usmíval se hodně často. Za tu krátkou dobu jsem se dozvěděla, že mu manželka zemřela, když jí bylo 38 let. „Zůstal jsem sám s dcerou, u které začínala puberta. To byl těžký oříšek.“ „Alespoň, že vám zdraví slouží,“ prohodila jsem všeobecně. „Ale jo, to jo. Rakovinu už mám snad za sebou a na tu hůl  jsem si zvykl.“ Podvědomě jsem sklouzla pohledem k holi. Byla bílá! Naštěstí nebyl čas na moji reakci, přijížděl autobus. Automaticky jsem mu dávala přednost, s nabídkou, zda nechce pomoci. „Ale kdepak. Dámy mají vždy přednost. Já už to opravdu zvládám.“ A zase na rtech ten mírný příjemný úsměv. V autobusu se posadil ke mně. „Ten čas ale běží, já už budu v důchodu skoro tak dlouho, jako jsem pracoval.“  Podívala jsem se na něho s povytaženým obočím a neomalenou otázkou: „A kolik Vám je?“ Odhadovala jsem tak pětasedmdesát. „Jo, devadesát let! Ale abych si nepřidával, až v červenci. Víte, ale i stáří může být hezký. Na tom věku mi vadí pouze jediná věc, to se vás žen netýká, že už nejsme chlapi.“ A ze mě, ve snaze ho potěšit, vypadlo: „Ale když mladý holky svlečou na jaře bundy a chodí v mini a v tílkách, tak to je přece pro muže hezký pohled,ne….?“  V okamžiku mi zatrnulo a očekávala jsem tvrdou reakci. Vždyť ten pán si musí myslet, že si z něho dělám legraci. Rozesmál se. Dotkl se rukou hole, kterou přidržoval koleny: „No právě. Už ani ten pohled, ani pohled nemám!“ Vystupovala jsem. „To je škoda. Hezky jsem si s vámi popovídal.“

Běžela jsem po úřadech a na dědu ani nevzdychla. Ale hned doma jsem si na něho vzpomněla. A myslím na něho často. Zvlášť když mám dojem, že před sebou tlačím velký kámen problémů, tak se mi hned vybaví: o manželku přišel v jejích 38 letech, do klína mu nečekaně spadla pubertální dcera, na kterou byl sám. Měl rakovinu, je slepý… A přece se i ve věku 90 let dovede radovat ze života a neustále se usmívat. A tak si tak říkám: Tohle je ono, tak se musí k tomu životu přistupovat. A díky tomu, se mi zatím vždy podařilo ten kámen rozbít. Tento, tak trochu pohádkový dědeček, nemá ani tucha, co všechno mi dal.

Naprosto náhodné setkání… Přála bych vám ho všem. A tak choďte s očima otevřenýma, může stát na každém rohu…

Mobilní menu