Obsluhoval jsem anglického krále V.

Už je po premiérách a já se naposledy vracím do zákulisí. Jak jsem už několikrát psala, devatenáct herců hraje čtyřiadevadesát rolí. Tak jsem byla zvědavá, jak to v zákulisí probíhá, nejen před začátkem hry, ale i během ní.

Před začátkem je to ještě pohodička. Někteří se oblékají sami nebo jen s drobnou pomocí, a někteří se obléknou v předstihu a mají čas. Že jo, Vláďo a Roberte?

Během představení jsem si dovolila vstoupit do portálu. A tam je opravdu živo. Garderobiérkám pomáhají i maskérky a dokonce sami herci si vypomáhají. Katce Fixové garderobiérka opravdu jde.

Také se mi o přestávce podařilo zastihnout všechny tři Jany. Viktor Kuzník a Pavel Batěk, jsou v kostýmu z první poloviny inscenace. To Pavel Rímský teprve přijel. Začala jsem u toho nejmladšího Viktora Kuzníka.
B. Jste pouze částí jedné postavy. Je to větší odpovědnost?
K. Vyrovnat se kolegům, je pro mě velká odpovědnost. Aby nebylo tolik viditelné, že jsem student, ale abych trochu dohnal jejich schopnosti.
B. A jak se Vám tady pracuje?
K. Pracuje se mi tady krásně. Je tu skvělý kolektiv, který mě úžasným způsobem přijal. Moc mě těší tady pracovat.
B. Velký potlesk po premiéře jasně vypovídal o tom, že divákům se hra líbila…
K. Potlesk byl velký zážitek. Nedovedl jsem si představit, že v prvním ročníku budu stát na jevišti a vychutnávat si tak velký potlesk stojících diváků.

Pavla Baťka často potkávám na divadelních chodbách. To ovšem vypadá úplně jinak. Loupežník Nikola se od elegantního Jana Dítěte opravdu liší.
B. Já si myslím, že je hodně těžké, když tři herci hrají jednu postavu… 
P.B. Není to těžké. My to každý hrajeme podle svého a diváci si to v hlavě spojí. Přehodíme si kufr a kabát…

Tak jsem se přesunula k Pavlovi Rímskému.
B. Jak se Vám líbí nejstarší Jan Dítě?
R. Mně se líbí moc. Ale nejhorší je to čekání do druhé poloviny představení.
B. V Příbrami hrajete poprvé. Proč jste přijal tu roli?
R. Jednak ze starého přátelství s kolegou Baťkem, s kterým jsem si chtěl zase zahrát. A jednak to byla příjemná nabídka od Milana Schejbala. A v neposlední řadě, mě ta hra baví.
B. Takže nelitujete, že jste přijal?
R. Ne, vůbec ne. Naopak.

A ještě jeden rozhovor jsem si nemohla nechat ujít. A to s divadelním vrátným Jaroslavem Krejčím. Ten se z vrátnice dostal rovnou na profesionální prkna. I když je nutné podotknout, že s hraním i diváky má zhruba desetileté zkušenosti. Hraje totiž v Divadelním souboru Skalka, a já se pravidelně do lesního divadla chodím dívat. Třeba v Lucerně mě jeho mlynář opravdu zaujal.
B. Jaký je rozdíl hrát s ochotníky nebo v profesionálním divadle?
K. Rozdíl je opravdu velký. Tady jsem cítil daleko větší zodpovědnost. Chtěl jsem, aby ten, co přišel od lesních herců, něco nepokazil a snažil se jim vyrovnat.
B. Jak profíci vzali toho lesního muže?
K. Já myslím, že velice dobře. Pan Schejbal při zkouškách říkal, že soubor táhne za jeden provaz, a já jsem to tak opravdu cítil.
B. Byla jsem na první premiéře a potlesk byl opravdu velký. Bylo cítit tu návaznost mezi jevištěm a hledištěm. Jak jsi to cítil?
K. Bylo to dojemné a emociálně velmi silné. I slzička ukápla…

B. To z Tebe teď bude velká hvězda. A co vrátnice?
K. (smích) Na vrátnici se vrátím. Zatím jsem to řešil částí dovolené, náhradními volny a volnými dny mezi šichtami.
B. Ještě jedna věc mě zajímá. Po premiéře Tě Milan Schejbal oslovoval Pláničko. Že by sis už vysloužil přezdívku?
K. (smích) Ano, vysloužil. Protože jsem si na Pláničku ve své replice nevzpomněl. Je tam přímo věta: ...jestli to Plánička v neděli nazachytá.. a já jsem si vůbec nemohl vzpomenout. Tak jsem to tam všelijak okecával. Od té doby jsem Plánička.
Docela by mě zajímalo, jestli Jaroslav dostane nějakou přezdívku i u ochotníků…

K premiéře a k dění po ní, se ještě vrátím.