Stará Blažková

Pořád ještě vstanu ráno z postele

No jo, tak je tady zase přestupný rok a já můžu slavit narozeniny. Je to trochu nespravedlivé, mít narozeniny jednou za čtyři roky, ale zase v mém věku…
26. února jsem dostala od děvčat z divadla mail:

Milá Fanynko,
Moc rády bychom se s Tebou v pondělí setkaly. Budeš v divadle? Máme pro tebe velice důležitou, ale zároveň příjemnou zprávu.
Tvoje věrné fanynky 🙂
Helena, Hana, Verča a Eva

Dopis byl napsán velikostí písma 24!  Mohla jsem ho přečíst, i když jsem odklonila hlavu od počítače a opřela se o židli. Holky zlatý, že by myslely na můj stařecký zrak?
Měla jsem přijít do kanceláře Anny Čiperové. Těšila jsem se na tu důležitou zprávu a očekávala pořádný drb!
Hned při vstupu do kanceláře jsem otevřela pusu. Přes celou místnost byly rozvěšené balonky. Anna zvedla telefon a řekla do něho pouze: „Už.“ Do kanceláře přišel zástup děvčat s blahopřáním. Normálně mě to dojalo… Dostala jsem velkou krabici zabalenou do novinového papíru a převázanou mašlí. Hlavní titulek na novinách byl: „Státu mizí půda, ministr snižuje poplatky.“ Zvedla jsem tázavě obočí. Holky se rozesmály, prý ten titulek byla náhoda a vůbec s dárkem nesouvisí. Ale protože vím, že divadelní děvčata jsou šprýmařky, tak jsem se trochu obávala. Krabice silně připomínala tu vybuchující krabici z pořadu „Máme rádi Česko„.
Začala jsem novinový papír trhat. Šlo to pomalu. Izolepy tam bylo možná víc, než novinového papíru. Pod papírem byla krabice od banánů… S napětím jsem jí otevřela: byla plná zmačkaných novin. Při prohledávání jsem nahmatala krabici. Naprosto opomenu, že byla z hlasovacích lístků na anketu. Začala jsem se těšit. Krabice byla opět plná novinového papíru. Takhle jsem našla ty krabice čtyři: všechny ukrývaly zmačkané noviny. Začínala jsem být v rozpacích. Holky stály nade mnou a poťouchle se usmívaly. Vzala jsem poslední krabici – opět plná novin, ale při jejich vyhazování se začal pomalu objevovat igelitový pytlík. V něm byl složený nějaký bílý „hadr“. „To je pohřební rubáš?“ Holky se rozesmály: „Jééé, to nás nenapadlo!“

V pytlíku bylo tohle:

No, prostě mě to dojalo… Hned jsem si to tričko oblékla. A i když jsem nečekala, že mi děvčata budou přát, tak jsem na ty své narozeniny upekla. A co jiného může Blažková připravit…? No jasně – zemlbábu! Čekala jsem jak se budou holky ofrňovat, ale kupodivu ochutnaly a pochválily. Donesla jsem kousek i panu řediteli. Přivítal mě slovy: „Zemlbábu jsem jedl naposledy ve školce a pozvracel jsem se po ní.“  Hulvát! Zadostiučiněním pro mě bylo, že potom přišel už s úplně jinými slovy: „Teda Blažková, ta Vaše zemlbába je lepší než dort. Nemáte ještě kousek?“ Otázku – jestli se nepozvrací, jsem spolkla.
A takhle to vypadalo:

No nedivte se! Jsou to opravdu fotky. Ale poprosila jsem divadelního ajťáka o úpravu. Jsem prostě tajemná žena!
Ta hodina, co jsem v divadle slavila byla moc fajn. A se všemi jsem si konečně potykala. Teda kromě řídi, to jsem si netroufla.

A teď jsem chtěla poděkovat vám všem, co jste mi poslali přáníčka. Měla jsem je ve svém mailu i na facebooku. Moc mě potěšily. Některé byly dojemné a některé dost vtipné. Za všechny zveřejňuji jedno:

Ať jste stále fešanda a fit, ať Vás neopouští ftip. Fany fšechno nejlepší. František

Děkujiiii! Děkuji vám moji milí čtenáři, děkuji holkám z divadla, děkuji řediteli, děkuji své rodině za pochopení. Děkuji vám všem! (Inspirovala jsem se předáváním cen Thálie a Oscara.)

 

 

 

 

 

 

Mobilní menu