Stará Blažková

Tomáš Pavelka: premiéry nemám rád (rozhovor)

Tomáš Pavelka je populární český herec, známý hlavně díky televizním seriálům. Věnuje se také filmu a divadlu. Jeho manželkou je herečka Klára Cibulková. V současné době je členem souboru Švandova divadla na Smíchově. Ke Smíchovu má velmi blízko nejen díky divadlu, ale tato čtvrť se pro něj stala také domovem.

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
P. Brandýs nad Labem, zahrada a parta kamarádů.

B. Byl jste v dětství vzorňák nebo zlobidlo?
P. Asi vzorňák. A jsem do teď (smích).

B. Měl jste v dětství představu, čím byste chtěl být?
P. No, co já si pamatuju, tak pracovat jsem nechtěl nikdy. A když už, tak jsem chtěl být králem nebo nějaké podobné povolání.

B. Kdy jste se poprvé setkal s divadlem?
P. Takovým motivačním prvkem byla Lucerna v Národním divadle, kterou jsem viděl, když mi bylo pět let. Už ta budova mě zaujala. A pak ti vodníci… To jsem poprvé získal pojem, že existuje nějaký divadlo. A od té doby jsem vyžadoval, abychom do divadla chodili.

B. Dobře, ale kdy došlo k tomu, že pracovat budete? A místa králů jsou už obsazena…
P. Já už si to moc nevybavuji. Ale když jsem došel k tomu, že pracovat budu muset, tak jsem si vybíral taková ta prestižní povolání, jako lékař… Ale kdy přesně přišlo na to, že herectví, tak to už fakt nevím.

B. Co říkali na herectví rodiče? Ti si většinou přejí, aby děti měly tak zvaně normální povolání.
P. No byli smutní, když jsem se hlásil na herectví. Ale když se tatínek dozvěděl, že jsem postoupil do třetího kola, tak byl pyšnej.

B. Zalitoval jste někdy svojí volby?
P. Zhruba sedmdesátkrát denně. Nejhorší je to v případě, že je dobrý text, režisér, kolegové. A pak přijde taková reflexe, že to nepadá na úrodnou půdu, a s tím následují myšlenky, o co se to vlastně člověk snaží, potřebuje to vůbec někdo, není to banální? Jsou to pochybnosti, jestli bych někde nebyl užitečnější. Ale zase asi tak stokrát denně jsem za toto povolání vděčný.

B. Tak se od herectví přesuneme k jídlu. Co nejraději jíte, a co byste do úst nikdy nevzal?
P. Když jsem někde u moře, tak čtyři z pěti objednávek jsou slávky. Když jsem na Slovensku, tak čtyři z pěti objednávek je kyselica a halušky s brynzou. A co bych do úst nevzal? Nevím, asi to, co by extrémně smrdělo nebo se to klepalo.

B. No vzhledem k tomu, že Vám právě tady v Déčku přinesli smažák, tak je mi jasné, co si dáváte v Česku… Ale co si rád dáte k pití?
P. Dřív jsem preferoval víno, ale po třicítce jsem se stal pivařem.

B. Proč?
P. No když vezmu v potaz, kam herci chodí pít… Kvalita vína v těchto zařízeních je podivná. Víno piju občas doma k jídlu. Takže ho piju spíš výjimečně.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
P. Jsem posera.

B. A ta nejlepší?
P. Nelžu. I když jsem posera (smích). A myslím, že jsem empatický.

B. Tak já se ještě na chvíli vrátím k divadlu. Když jste posera, máte před premiérou trému?
P. No jasně.

B. A jak to probíhá?
P. Blbě hraju. Hraju hlavou, nepřichází inspirace, je to moc naučený. Proto nemám premiéry rád.

B. Většina herců je pověrčivých. Míváte nějaké amulety nebo rituály před premiérou?
P. Právě kvůli boji s trémou, jsem většinu těchto věcí odboural. Snažím se být co nejvíce věcný.

B. Věříte v Boha?
P. Věřím. Pouze dobovou konvencí jsem se nevěnoval žádnému studiu, ani žádná církev mě „nepase“, což je mi líto. Ale zatím jsem neměl čas se tomu věnovat tak, jak bych chtěl. Obecně u církví jsou důležité mezilidské vztahy. Ve velkém městě mohou nahrazovat jakousi komunitu lidí, kteří se nebojí o sobě něco říct, vědět o sobě, pomáhat si. Prostě to, co ve městech lidem schází – přirozená komunikace.

B. Cestujete rád?
P. Cestuju hrozně rád. Mojí zemí zaslíbenou je Portugalsko, už bych mohl jezdit jenom tam. Ale zároveň jsem takový zaprděnec. A protože se protiklady přitahují, moje žena je velice odvážná a akční, tahá mě po destinacích, kam bych se v životě nepodíval. Jsem vlastně takový cestovatel z donucení.

B. Dokázal byste žít natrvalo v cizí zemi?
P. To bych asi nedokázal. Já už se asi nikdy nenaučím cizí jazyk tak dobře, aby mi nechyběla kultura. Abych mohl chodit do divadla a se všemi si popovídat.

B. Když máte chvilku volna, jak jí trávíte? Máte nějakého koníčka?
P. Já hrozně rád vařím. Proto si teď dávám smažený sýr, protože to je věc, kterou jsem nikdy nedělal a nikdy jí dělat nebudu.

B. A to si vymýšlíte svoje recepty?
P. Vlastně musím. V naší rodině každý jí něco jiného. A to mám ještě dvě malé děti. Ráno vstanu, vařím pro ty fakany snídani, řvu na ně, prošviháváme školku… Ale to si nestěžuji, jsem za to rád. Jsem u toho vlastně šťastnej.

B. Jak by měl vypadat Váš ideální den?
P. Ráno se probudím v Portugalsku. Jdu do nějaké malé samoobsluhy, koupím chleba, sedmičku dobrého červeného vína, vlastně pro jistotu dvě, olivy, sýr… A pak se vyvalím na liduprázdné pláži a dívám se na ty vlny, zkonzumuju tu jednu sedmičku, pro jistotu obě. Počkám, až zapadne slunce a vyjdou hvězdy… Pak to všechno sbalím, cestou se stavím ještě na jednoho panáka a jdu si lehnout.

Mobilní menu