Co je doma, to se počítá

Inspektorka hlediště

Opozdilci mě nebaví

Inspektorkou hlediště je v příbramském divadle Jarmila Vacková. A přestože má na starosti vše, co jde mimo jeviště, určitě se s ní potkáváte. A to nejčastěji před představením nebo o přestávce ve foyeru. Jarmila má na starosti 2 šatnářky a 13 uvaděček, teda vlastně i uvaděčů. V této funkci statečně pomáhají studenti. “Studenti jsou fajn a je na ně spolehnutí. Navíc našemu divadlu opravdu fandí“, chválí si své podřízené Jarmila, která také dělá přesné rozpisy služeb.

Do divadla chodí ve velkém předstihu před diváky a úplně poslední odchází. Její práce začíná odemčením divadla a končí pozhasínáním a zamčením. Od příchodu diváků by měla být k jejich dispozici (nebo její kolegové), a pokud se vyskytne nějaký problém, tak ho umět rychle vyřešit. S čím nejčastěji se na Vás diváci obrací? „To je různé, ale dost často si pletou přízemí a balkon. A pak se dožadují sedadla v místě, na které nemají vstupenku.“ A problémy? „To jsou jednoznačně pozdní příchody. U některých diváků už pravidelné. Pokud je jich zdržení větší, snažíme se je posadit na balkon, aby nerušili herce a většinu diváků, což se dost často setkává s nepochopením.“ A to já si myslím, že příbramské divadlo je velmi vstřícné. Zažila jsem v jiných divadlech situaci, že po začátku hry se s diváky už nikdo nebaví. Prostě je do divadla nepustí. Jednou jsem také zažila, že jste volali lékaře… „To, že se divákům udělá nevolno, se stává. Ale většinou stačí je dovést na vzduch nebo podat vodu. Sanitku jsme volali dvakrát, ale naštěstí to v obou případech dopadlo dobře. Jednou se udělalo nevolno nastávající mamince a jednou to byla akutní bolest břicha, kdy divák nakonec skončil na operačním sále. Nebo se také stal případ, kdy si divačka ještě před divadlem zlomila nohu a zdravotníci byli tak rychlí, že ještě stačila vrátit. Přidali jsme jí židli do uličky, a další židli jí dali pod nohu se sádrou, a shlédla celé představení.“

Jarmila (vlevo) se svou kolegyní

Jarmila Vacková se také stará o programy. Odpočítat přesný počet kusů, potom udělat vyúčtování. To samozřejmě platí, i když se jede na zájezd.

Tak to je pracoviště inspektorky hlediště

A taky zvoní! Mám na mysli zvonění, které diváky upozorňuje na začátek představení. To poslední je až po kontrole, že jsou všichni diváci na svých místech. Daleko větší fofr má, když u nás hostuje cizí divadlo. Ty musí přivítat, uvést je do šaten, zajistit co potřebují a domluvit se i na tom zvonění. A pokud divadlo nemá sebou inspicienta, tak zajišťuje i spojení mezi jevištěm a osvětlovací a zvukařskou kabinou. A právě při hostování jiných divadel, se stávají věci, které by se v normálním příbramském provozu nestaly. Jedna se udála při hostování divadelní společnosti Josefa Dvořáka. „První polovina byla dlouhá, diváci na jejím závěru hodně tleskali a herci trávili přestávku v šatnách, takže na chodbě nebyl žádný ruch. A to všechno vedlo našeho kulisáka k domnění, že už je konec představení a vrhnul se rozebírat kulisy. Rozebral a uklidil úplně všechny. Když jsem šla po přestávce udělat první zvonění, tak mi bylo divné, že je jeviště úplně prázdné, ale pomyslela jsem si, že to tak asi v druhé půlce představení má být a zazvonila. V tom okamžiku se začali scházet herci a nestačili se divit. Ještě, že pan Dvořák je klidný člověk a celou situace vzal s humorem. Rychlost, se kterou se začali kulisy znovu stavět, byla obrovská. Stavěli úplně všichni, kdo byli v zákulisí. Poslední zvonění jsem udělala s pouze dvouminutovým zpožděním. Když pak přijeli na další hostování, tak na mě už z dálky pan Dvořák mrkal: Tak jak to dneska vypadá? Za celou mou kariéru se mi nestalo, že by mi někdo zboural kulisy, ale všechno je jednou poprvé.“

O vstupenky se starala i během dětského dne

A samozřejmě květiny a dárky pro herce. Ty se také shromažďují u uvaděček. „Časem jsem se naučila, že musím mít připravené lístečky a všechny květiny a dárky popisat, pro koho jsou. Diváky tohle většinou nenapadne. Také se nám staly malé zádrhele, ale vždycky se nakonec dárek dostane k tomu, ke komu má.“

Na divadelní ples museli všichni do kostýmů

Jarmila je v příbramském divadle od roku 1993. Co Vás na té práci baví a co se Vám nelíbí? „Já jsem vždycky byla fanynka divadla. Pravidelně jsem měla předplatné, už jako dítě. A když tehdy divadlo dalo inzerát, že hledají uvaděčku, tak jsem se hned přihlásila a už zůstala. Baví mě všechno. Mám ráda tu atmosféru, setkávám se zajímavými lidmi…jak říkám, baví mě samotné divadlo. A co mě nebaví? Právě ti opozdilí diváci.“ Dovedete si představit, že byste dělala něco jiného. „Nedovedu. Mně tahle práce opravdu vyhovuje. Někdy mě sice zmáhají ty večery, ale organismus už si zvykl. Mám to tady ráda.“