Jak to vidí stará Blažková
Vydání Staré Blažkové do prosince 2015

Na kafíčko s Blažkovou

Tomáš Klus

Na koncerty jezdím s Kapkou a s Biblí

 

B. Co se vám vybaví, když se  řekne děství?
K. Zřejmě beztrestnost, co se týká snivosti člověka, která je jeho součástí do dospělosti. Když člověk dospěje, tak je na jeho sny pohlíženo okolím kriticky, což je škoda.

B. Byl jste hodný chlapeček nebo zlobidlo?
K. Byl jsem zlobidlo, ale vždycky jsem dokázal odhadnout, kdy můžu zazlobit. Nebyl jsem ukázkové dítě, ale zároveň jsem nebyl parchant.

B. Čím jste chtěl v dětství být?
K. Chtěl jsem být archeolog.

B. Vy jste jako dítě věděl, co dělá archeolog?
K. Já jsem měl strašně rád hrady a zámky, ostatně to mám dodnes. A když jsem nějaký navštívil, tak na mě padla atmosféra a já si začal dotvářet příběhy lidí, kteří tam před stovkami let žili. A líbilo se mi, že ten archeolog se tam může rýpat v zemi a nacházet věci dob minulých.

 B. A proč tedy archeolog ne?
K. Protože jsem zjistil, že se musí hodně učit (smích).

 B. A kdy přišel na řadu herec? A zpěvák asi byl hned z počátku, ne?
K. Já si věci moc neplánuji. Když někdo začne dělat nějaký kumšt a tvrdí o sobě, že nechce být slavný, ale chce světu sdělit nějaký názor, tak podle mě lže. Pro mě je daleko silnější názor, že když něco člověk opravdu hodně chce, tak to dokáže. Mně daleko víc imponují lidé, kteří něco chtějí a dokážou to, než ti, kteří nechtějí, a najednou to přijde. A já jsem si nic neplánoval. Ne, že bych tu touhu neměl, ale spíš jsem si nepřipouštěl, že by to mohlo vyjít.

B. A ono vyšlo! A pořádně! Teď nejnověji jste při udílení cen Anděl sesbíral, co se dalo…
K. Taky mě to stálo dva platy (potutelný smích).

B. Kde je máte vystaveny?
K. My jsme se podělili, já mám jenom jednoho. A mám ho hned vedle toho, co jsem získal před dvěma lety, na takové staré truhle. Tu jsem si pořídil ve starožitnictví, protože mám rád staré věci.

B. Váš koncert byl tady v Příbrami vyprodán během patnácti minut. A na webové stránky se v jednu chvíli přihlásilo tolik zájemců, že spadl server…
K. Já se omlouvám…

B. Omluva přijata. Jaké to je, být takhle populární?
K. Krásný to je, ale zároveň to s sebou nese spousty věcí, které bych si asi nemusel uvědomovat. Bylo by to snažší. Člověk na tom klidně může ulítnout a říkat si, že je dobrej a že nad něho není. Na druhou stranu to může z extroverta udělat introverta, protože má obavy na veřejnosti cokoliv udělat. A já jsem něco mezi tím. Zatím ještě přesně nevím, jak se k tomu postavit. My jsme si tady povídali o lidech, s kterými jste dělala rozhovory, a také padlo jméno paní Hegerové. A pro mě je velmi důležité, co jsem viděl u ní – ta velká pokora, zdravý nadhled. A právě takovouhle hranici bych chtěl najít. Zatím bych to pojmenoval tak, že jsem zmatený.

B. Neodvede Vás muzika od herectví?
K. Znám své herecké hranice, tak se do něho příliš nehrnu. Vím, že bych teď mohl jít z role do role, ale zároveň jsem si vědom, že v současné době by to nebylo proto, že jsem dobrý herec, ale že mé jméno láká lidi. Stále hraji, ale mám to spíš jako zábavu.

B. Vy jste studoval DAMU a prý Vás učil náš umělecký šéf Milan Schejbal. Jak na něho vzpomínáte?
K. Milan Schejbal byl vedoucí mého ročníku. Byl jedním z mála pedagogů, kteří se chovají tak, že nemáte strach jim něco říct. Vždycky si to vyslechl. A buď mi vysvětlil, že jsem blbec, který by se měl nad sebou zamyslet anebo to vysvětlil té protistraně. Což je velký diplomatický um. Velmi mě láká spolupráce s ním, protože on dokáže nabídnout herci svobodu na jevišti. Což konkrétně já, potřebuji.

B. Máte před koncertem trému?
K. Mám a velkou. A tím větší, čím víc se ty koncerty prodávají. Občas mě přepadá až panika, kdy si říkám, co tam na tom jevišti vlastně budu dělat?! Co těm lidem řeknu!!!

B. Máte nějaký amulet pro štěstí?
K. Mám tenhle křížek a kožené náramky. Ale větší význam má pro mě můj pravidelný rituál – těsně před koncertem si čtu Bibli. A k tomu poslouchám Jiřího Bulise.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
K. Asi lenost.

B. A jaká nejlepší?
K. Že s tou leností, občas dokážu zatočit.

B. Ke zvířatům zřejmě vztah máte, protože jste nepřijel sám. To je Váš pes?
K. To je moje Kapka.

 B. Co je to za rasu?
K. Zřejmě haski a labrador a ještě něco dalšího…

B. Jak dlouho jí máte?
K. Mám jí rok.

 B. Kapka tady běhá od Vás ze šatny po chodbách, na jeviště…. Nemáte strach, že se ztratí? A kde vlastně je během koncertu?
K. Je v šatně. Ten rok je se mnou pořád někde na cestách. Začátky byly krušné. Ona je takový závisláček, takže můj odchod na jeviště vždycky oplakávala, ale teď už si zvykla. Když někam přijedeme, tak nejdříve zkontroluje celé divadlo, jestli je v pořádku a pak usne v šatně.

 B. Věříte v Boha?
 K. Věřím, ale stále hledám to správné uchopení víry. Chodím do kostela, ale nechodím na mši, protože mi není příjemné modlit se společně. Podle mě, je to velmi intimní záležitost.

B. Co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzal?
K. Nejraději mám steaky a těstoviny. A nikdy bych nesnědl vlašský ořech.

B. A k pití?
K. Víno. Já vůbec nejsem pivař.

B. Co Vy a ženy?
K. Miluji ženy.

B. Jaký typ ženy Vás zaujme?
K. To vůbec nezáleží na typu. Při pohledu na jakoukoliv ženu pomyslím na Boha a řeknu si, že byl génius. Ono je velmi povrchní, dát na první dojem. Čím dál tím víc zjišťuji, že je příjemné překonávat takové ty bariéry… Třeba je Vám někdo na první pohled vzhledově nesympatický a pak zabřednete do hovoru a zjistíte, že je to s ním velmi příjemné. Ale to se týká nejen žen, ale i mužů.

B. To jste mě zaujal. Znamená to, že osobní komunikace s lidmi, i cizími, by měla být velmi důležitá?
 K. Doba je velmi rychlá. Lidé nemají čas a tím pádem ani chuť si s někým povídat. Tím dochází k odcizení, ačkoliv se svět jako takový spojuje. Jsme schopni si psát s Číňanem po internetu, ale nejsme schopní se sejít s kamarádem. Lidé se přestávají o sebe, v tom skutečném slova smyslu, zajímat.

B. Jééé, to byla doslova filozofická úvaha. A to myslím v tom dobrém smyslu. Naprosto s Vámi souhlasím. Přesto půjdeme k triviálním tématům. Co Vy a móda?
K. To jde trochu mimo mě. Je pravda, že občas mě chytne amok, a jdu nakupovat. A nakoupím toho hodně. Ale pak mám zase pokoj. Rozhodně nemám, žádný svůj módní styl. Je pravda, že mám takovou až úchylku, že si koupím nové tričko a hned mám potřebu ho trochu „roztrhat“. Mám rád na sobě používané věci. Možná to má nějakou souvislost s tou touhou po archeologii…. (smích)

B. V tom případě, ke mně musíte mít taky skvělý vztah. Protože já už se trochu mezi ty starožitnosti řadím… Nekomentujte to!!!!! Co říkáte současné politické situaci?
K. (smích) Dobře. Nekomentuji, ale svrbí mě jazyk. Tak politická situace… Já jí vlastně moc  nerozumím. Jediné, co mě čílí, je její amorálnost. A je to důsledek toho, že se lidi o sebe nezajímají. Takže vlastně ta odpověď navazuje na ty předchozí. Navíc my Češi máme tu tendenci o věci moc nevědět, ale co nejdřív na ni plivnout. Ale vlastně je to dáno i tou rétorikou politiků. Myslím, že si nežijeme úplně špatně. Největší problém je ten, že se do politiky dostávají lidé, kteří odmítají komunikovat s „normálním“ člověkem, jsou arogantní, a tím vzniká obrovská propast. Já nemám pocit, že by nás reprezentovala elita, která by tam měla být.

B. Dobře. Ta pojďme konkrétně, když už jsme u té reprezentace. Co náš pan prezident?
K. To je naprosto markantní příklad. Mnoho lidí ho uznává, jako velmi vzdělaného člověka. Což já beru, ale zároveň si také myslím, že vzhledem k jeho minulému působení ve funkci ministra financí, by mohl být trestně stíhán. On je pro mě ztělesněním té arogance. Post prezidenta je pro mě post reprezentativní, a ego by mělo být potlačeno.

B. Mohl byste žít v jiné zemi?
K. Ne. Já mám Česko rád. A ačkoliv by se mohlo zdát, že v některých písních jsem vůči národu velmi skeptický, tak to tak není. Myslím si, že Češi jsou velmi šikovní a vždycky si se vším dokázali poradit. A dokážou se smát sami sobě, i když je to někdy křečovitý. My se pořád patláme v minulých křivdách – byla totalita a před tím protektorát, a pořád nám někdo ubližoval. Ale až si dokážeme tyhle rány zahojit a oprostit se od nich, tak tady bude dobře.

B. Jak by měl vypadat ideální den Tomáše Kluse?
K. Probudil bych se na pláži v Indii…

 B. V kolik hodin? Ve dvanáct?
K. Ne, ne. Tam bych se chtěl probudit v sedm ráno. To opravdu stojí za to. Východ slunce nad oceánem je něco úžasného. Pak se prošel po té pláži, vypil bych něco kokosového mléka a octnul bych se v Beskydech. Ty mám moc rád, je to moje domovina. Tam bych si dal na nějaké horské chatě velmi vydatný oběd. A pak bych byl doma se svými přáteli, kde bychom si načali láhev vína a do brzkých ranních hodin hráli muziku.

Mobilní menu