Jak to vidí stará Blažková
Vydání Staré Blažkové do prosince 2015

Na kafíčku s Blažkovou

Martin Stránský

Seriály fungují jako odpuzovač debilů

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
S. Bezstarostný život. Nádhera. Jediný vopruz v pozdějších letech byla škola.

B. Kde jste ho trávil?
S. Na Vysočině.

B. Byl jste v dětství vzorňák nebo zlobidlo?
S. Já byl spíš takový ten typ, co je schopný dělat šestnáct věcí najednou, což samozřejmě kantory rozčilovalo.

B. Měl jste jako malý kluk nějaké vysněné povolání?
S. Samozřejmě popelář, což se mi splnilo. V jedné inscenaci jsem jezdil na kuka voze, takže to už mám splněné. Pak jsem chtěl být indián, kovboj, kosmonaut, tenista…

B. A kdy se to změnilo? Že nebude žádný kovboj, tenista, ale herec?
S. Za to může táta. Protože mě vzal na takový… dnes by se tomu asi řeklo workshop, kde se na krásném statku scházeli ochotníci z okresu. V pátek se sešli, měli buď připravené nějaké hry, nebo něco na dané téma. Ten den probíhalo takové to „porcování jelena“. Celou sobotu se potom zkoušelo a v neděli byly předváděčky.

B. A to Vás chytlo?
S. To mě chytlo. Já už jsem v divadle hrál, jako malý špunt. A tahle akce byla, když jsem byl ve třeťáku na gymplu. A to jsem si začal říkat, že vlastně tohle povolání by nemuselo být špatné. Tak jsem to zkoušel na DAMU, ale dostal jsem se až na podruhé.

B. Co jste ten rok dělal?
S. Nastoupil jsem jako elév do Horáckého divadla.

B. Co dělají Vaši rodiče a jak přistupovali k Vašemu výběru povolání?
S. Máma byla učitelka a táta byl hercem a později ředitelem Horáckého divadla. A jak k tomu přistupovali? První věta poté, co jsem si poslal přihlášku na DAMU, byla: „Ty debile, uvědom si, do čeho lezeš!“

B. Zalitoval jste někdy svého výběru?
S. Ne.

B. Vy jste dlouhou dobu v angažmá v plzeňském divadle. Neláká Vás Praha?
S. Proč mám žít v zácpě? To raději jedu domů do Plzně.

B. Do povědomí diváků jste se hodně dostal díky seriálům. Například Ordinace v růžové zahradě, nyní navazují Doktoři z počátků… Jak berete seriály? Líbí se Vám tato práce?
S. Když se nebudeme bavit o kvalitě, tak je to věc, která funguje v minutách, někdy i vteřinách. Kolečka do sebe přesně zapadají a ti, co tam jsou, tak tam chtějí být. A to mě baví. Seriály jsou odpuzovač debilů. Debil tam prostě nevydrží. Dost dlouho jsem se seriálům vyhýbal, protože jsem si nedovedl představit, jak to skloubím s angažmá v Plzni. Ale zjistil jsem, že když se chce, tak se to dá vždycky nějak skloubit.

B. Máte charismatický hlas, často Vás slyším dabovat. Za Dr. House jste získal cenu nejen od poroty, ale i diváků. Stále se věnujete dabingu?
S. Dabingu se věnuji stále, i když nyní méně, než dřív.

B. Je nějaká postava, kterou dabujete, a ta je Vám hodně nesympatická?
S. Těchto pocitů jsem se už zbavil. Většinou to bývaly takové ty debilní mexické a kolumbijské telenovely. Naštěstí jsem je nedělal často. Je to daň tomuto povolání.

B. Já si pamatuji, že jste daboval třeba MacGyvera?
S. To byl můj dabérský začátek. Na MacGyverovi, který měl něco okolo sto čtyřiceti dílů, jsem se to řemeslo učil.

B. Ještě se vrátím k Dr. Houseovi. Jak jste si  ním sednul?
S. Výborně. Ten seriál sem přišel jako béčková záležitost a stala se z něho vlajková loď. Měl vlastně velkou kliku, že ta základní parta – překladatel, úpravce, režisér, zůstala po celou dobu stejná.

B. Já když se na to podívám, tak Dr. House, Ordinace  růžové zahradě – doktor, ten samý doktor pokračuje v Doktorech z počátků… Vám ta medicína musí být už docela blízká.
S. Občas si dělám legraci, že už mám pomalu atestaci z několika lékařských oborů. Ale já před tímto povoláním smekám. To není zaměstnání, ale poslání. Je něco jiného když podělám představení, než když někomu podělám celý život. Ta zodpovědnost je obrovská.


B. Doktoři z počátků jsou hodně sledovaní. Kam až můžete prozradit děj?
S. (smích) My samozřejmě nesmíme prozradit vůbec nic.

B. Dáte to dohromady se sestřičkou?
S. (smích) Řekněme, že je to jedna z variant…

B. Dobře, taky odpověď. Jak moc Vás obtěžuje popularita? Myslím to, že vejdete do restaurace se svojí společností a okolí chce podpisy, focení, dát si s Vámi panáka…
S. Zatím dobrý. Mně vadí pouze takoví ti otlapkávači, kteří nejsou schopni rozlišit realitu a myslí si, že když jsem s nimi každou neděli v obýváku, tak že jsme staří známí, a že jsem povinný s nimi trávit čas. Ale těch není příliš. Ostatní mi nevadí.

B. Chodíte do divadla jako divák?
S. Strašně málo, ale chodím.

B. Jste schopen hru vnímat jako divák nebo se spíš díváte očima profesionála?
S. Když něco na jevišti nevyjde, tak mě to sice z pohledu diváka vytrhne, ale já nejsem zbytečně kritický. Vím, co je za tím dřiny, času, odříkání a všeho dalšího. Když už jdu do divadla, tak se jdu prostě pobavit.

B. Tak jdeme od práce. Co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzal?
S. Kromě svíčkové mám nejraději bramborové knedlíky s vajíčkem.

B. A jaký vztah máte k zemlbábě?
S. S ní problém nemám. Asi největší problém mám s krupičnou kaší. Jako dítě jsem ji miloval a ve školce jsem si jednou naložil dva hluboké talíře a pochopitelně šla ven. A od té doby nejsem schopen ji polknout.

B. Co si nejraději dáte k pití? Alkoholického.
S. Plzeňské pivo a jsem docela rumový. Nebo si rád dám dobrou domácí slivovici.

B. No tady v Déčku mají skvělé plzeňské pivo i několik druhů rumů…
S. Věřím, ale až po představení. Jednak si myslím, že před představením by se opravdu nemělo chlastat a jednak mám pocit, že i malá dvanáctka mi ten jazyk lehce sváže.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
S. (smích) Zřejmě sobeckost. Tady bych potřeboval ubrat…

B. A jaká je ta nejlepší?
S. Myslím, že empatie. Jsem schopen vycítit a rozpoznat… Ale takhle to my Vodnáři máme.

B. Vy Jste Vodnář? Já mám syna Vodnáře, který byl jako dítě společenský a byla s ním sranda. Ale pak najednou přišel ze  školy, zavřel se do pokoje a nechtěl komunikovat. Časem jsem poznala, že se nic neděje, že jako Vodnář si prostě potřebuje občas zalézt do své ulity a pak z ní zase jako zábavný kluk vyleze. Jak to máte Vy?
S. Naprosto stejně! A chápu Vás, protože moje máma s tím měla velký problém. „Co bylo ve škole?“ „Nic.“ „Děje se něco?“ „Ne.“ „Můžeš mi odpovědět?“ “Ne.“ A nikdo to v tu chvíli nebyl schopný pochopit.

B. Věříte v Boha?
S. Obávám se, že ne.

B. Co Vám říká móda?
S. Nejsem úplný vyhledavač. Ale zase když vidím něco pěkného, co se mi líbí, tak jsem schopný za to zaplatit poměrně dost.

B. Jste schopný nakoupit v „sekáči“?
S. Ano.

B. Cestujete rád?
D. Strašně. Ale mám rád to svoje cestování, kdy sednu do auta, na motorku nebo na kolo a jedu si po svém, než když se plácám po vlastech českých na zájezdech.

B. Je nějaká země, kde jste ještě nebyl, a kterou byste chtěl opravdu poznat?
S. Těch je!

B. Například?
S. Například Anglie, Skotsko, Finsko, Švédsko, Amerika…

B. To se dá ještě stihnout.
S. Dá. Ale pořád mi to nabourávají seriály…(smích)

B. Co děláte, když náhodou nehrajete, netočíte, nedabujete?
S. To se stane strašně málokdy. Koníčků mám hodně, ale nemám na ně čas. Snažím se sportovat, protože si myslím, že herec by měl mít fyzičku, aby utáhl celé představení.

B. Jak tu kondičku udržujete?
S. Nebaví mě činky, takže nechodím do posilovny. Snažím se za něčím lítat…  Většinou to u mě vyhrává puk nebo různé míčky. Kopačák málo, ale snažím se chodit na squash nebo tenis.

V tuto chvíli se u našeho stolu zastavila Martinova kolegyně z Divadla pod Palmovkou, vzala ho za ruku, podívala se na Martinův prstýnek a povídá: „Ty tohle tajíš, takovou důležitou informaci!“  Jenom jsem vyjekla: „Jejda, teď mám konečně tu správnou informaci!“ Kolegyně se podívala vyděšeně na mě a provinile na Martina a rychle odcházela. V tu chvíli si Martin jenom povzdechl: „Ach jo, to byla Simonka…“ Stačila jsem za odcházející kolegyní ještě zavolat: „Děkuji, Simonko!“

B. No, to je novinka!!! Tak prozraďte, Martine, co ten prstýnek?
S. Prstýnek je opravdu čerstvá záležitost. Ze soboty…

Jenom dodávám, že když je prstýnek ze soboty, já jsem s Martinem seděla v Déčku v pondělí! Opravdu čerstvá záležitost. Díky Simonce jsem předběhla všechny bulvární plátky. Jsem prostě dobrá! Je sice pravda, že tento rozhovor vyjde až začátkem dubna a to už mohou být této informace plné noviny. Ale JÁ to věděla dva dny po „akci“! Byla jsem jednoznačně první! Minule se mi povedl Jakub Kohák, teď zase Martin Stránský! Proč já se nenechám platit bulvárem?!

B. Tak povídejte, povídejte! Kde, jak, s kým, proč…?
S. (smích) Teď si přesně nepamatuji pořadí otázek… Kousek od Plzně, se svojí dlouholetou přítelkyní, odehrálo se to v tom nejužším rodinném kruhu…

B. Ještě mi chybí odpověď na otázku: Proč? (Teda já mám fakt investigativní otázky!)
S. Protože jsme se chtěli vzít, protože se milujeme a trochu i proto, že by se nám měl narodit malý Stráňa.

B. Téééda, Martine, vy mi děláte radost! Jedna lepší informace než druhá! Kdy  se narodí?
S. V květnu.

B. Tak to velká gratulace! V jakém znamení se narodí?
S. Je to trochu na pomezí, ale vypadá to na Býka.

B. Budete u porodu?
S. Chtěl bych být u toho.

B. Je něco, co nemáte, a chtěl byste mít? Nebo umět?
S. S přibývajícím věkem si říkám, jestli není škoda, že jsem se vykašlal na klavír…

B. Vy jste hrál na klavír?
S. Byl jsem nucený, to je ten zásadní problém. Osm let mě naši nutili, abych chodil hrát. Když jsem cvičil stupnice, tak jsem si u toho četl knížku. Nebavilo mě to.  A samozřejmě od té doby, co jsem toho nechal, přišla řada situací, kdy jsem si začal uvědomovat, že to byla asi škoda…

B. Když už jsme u té hudby, co rád posloucháte?
S. Mám hodně velký záběr, od metalu, přes jazz, po klasickou hudbu. Pouze se vyhýbám technu a takovým moderním volovinám, kterým moc nerozumím.

B. Jak by měl vypadat Váš naprosto ideální den?
S. Maluji si jich několik. Jeden z nich by byl u nás na chalupě. Já jsem byl jednou se svým kamarádem, který má chaloupku na takovém úžasném kopci kousek od Jičína. Když jsem vyšel na zápraží, tak se přede mnou otevřela ta placka, kde je vidět až pomalu k Hradci Králové. U tohohle krásného pohledu jsem si ráno vypil kafe, pak jsem se zpátky vrátil na pec, otevřel jsem si knížku a celý den jsem si četl. Chodil jsem si ven akorát zakouřit a dát další kafe. Tak to je jedna varianta.  A pak prožít celý týden někde na horách a lyžovat. Ne pouhé tři dny, ale celý týden. A je jedno, jestli to bude v hotelu nebo chalupě.

Martin Stránský na mě původně působil jako vážný, až skoro přísný muž. V Déčku jsem poznala, že je to sympaťák, se kterým se zasmějete. A potvrzuji – je empatický! Podle délky rozhovoru vidíte, že mi věnoval poměrně hodně času. A byl to rozhodně příjemně strávený čas. Pak jsem šla z D-klubu do divadla. Inscenace Králova řeč mi přinesla silné zážitky. A Martin Stránský se svým kolegou Dušanem Sitkem v ní excelovali. Martine, za obojí děkuji!!!

Mobilní menu