Jak to vidí stará Blažková
Vydání Staré Blažkové do prosince 2015

Wabi Daněk

Politika ani móda mi žíly netrhají

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
D. Úsměv. Asi jako každému. Pokud tedy nebyl týraným dítětem.

B. Byl jste v dětství zlobidlo nebo vzorňák?
D. Nebyl jsem ani zlobidlo, na to jsem byl moc línej. Ale nebyl jsem ani vzorňák. Na to jsem byl taky moc línej.

B. Měl jste takové ty klučičí sny o budoucím povolání?
D. Taková ta adrenalinová povolání, jako kosmonaut, mě nelákala. Měl jsem sklony k cestování, takže mě zajímal strojvůdce. Ale vždycky bylo mé nejtoužebnější přání, dělat sochařinu. Docela jsem se tím i zabýval. Moc jsem chtěl jít studovat UMPRUM. Ale můj třídní učitel, který mě shodou okolností učil výtvarku, si pozval maminku, kde jí řekl, že bych talent měl, ale je to umělecká škola, že budu muset být na internátě, že už takhle mám uvolněné mravy, takže mě nedoporučí. A asi udělal dobře. Já bych byl teď špatný grafik, a co nyní žiju, mně vyhovuje.

B. A kdy se to zvrtlo, že kytara, písničky…?
D. Doma jsme vždycky měli kytary. Na tu tatínkovu se nesmělo ani sáhnout, ale byly tam i další. Myslím, že ty kytary tam tatínek nechával schválně. My jsme ji s bráchou měli pořád v rukách už někdy od pěti let. Nejdřív jsme jenom třískali do strun, pak se nám podařilo vyloudit první tóny a někdy okolo devíti let už jsem to docela zvládal.

B. A to už jste tehdy předpokládal, že se s tím někdy budete živit?
D. To ne. Spíš jsem se snažil kopírovat tátu, který byl skvělý kytarista a bavič. Až když jsem začal přicházet do těch kozích let, tak jsem zjistil, že se s kytarou dají dobře blbnout hlavy holkám. I když s těma holkama to bylo takové ošidné. Zatímco já jsem hrál, tak ostatní všechno vypili a rozebrali si ty nejlepší baby.

B. Zalitoval jste někdy výběru svého povolání?
D. Nikdy. Já v téhle republice patřím k té vyvolené menšině lidí, kteří se živí tím, co je baví.

B. Tak jdeme na ty „neprofesní“ otázky. Co nejraději jíte a co byste do úst nikdy nevzal?
D. Miluji bramboráky. A hlavně když je nemusím sám dělat. A vůbec si neuvědomuji, že bych něco nevzal do úst…  Myslím, že jím všechno.

B. I zemlbábu?
D. No jistě. Já jsem dokonce, už jako dítě miloval to, co všichni nenáviděli – rýžový nákyp se švestkama.

B. A co si nejraději dáte k pití? Myslím alkoholického…
D. Už žádný. Před téměř třemi roky jsem přestal pít alkohol a cítím se o dvacet let mladší.

B. No, musím tázavě pozvednout obočí… Vždyť tady sedíte s pivem!
D. Ale to je nealkoholický. Nealkoholické pivo si dám rád. A přišel jsem na chuť čajům.

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
D. Už jsem to tady zmínil – lenost.

B. A jaká je ta nejlepší?
D. Lenost (smích).

B. Věříte v Boha?
D. Bůh existuje. Je mezi námi a v každém z nás. Ale rozhodně nevěřím v toho Boha, jak ho vidí církve.

B. Od Boha půjdeme do reality. Co říkáte současné politice?
D. V mém životě je už čím dál méně věcí, které mi „trhají žíly“. Tak si tak říkám, co si budu kazit ten zbytek života, který mám vyměřený.

B. Obtěžuje Vás popularita? Že třeba přijdete do hospody a lidé si chtějí s Vámi připít a podobně?
D. Je to daň za to, že patřím k té menšině (smích). A na druhou stranu, některé zážitky mě obohacují.

B. Překvapilo Vás někdy na koncertě publikum tak, že vůbec nereagovalo? Ať jste se snažil, jak chtěl…
D. Jednou. Hráli jsme někde na Moravě. Byl tam velký sál narvaný až po strop. A lidi ohromně fungovali, ale až na první dvě řady. Oni vždycky po písničce zaplácali, ale jinak vůbec nereagovali. Já už dělal všechno možný, aby se chytli. Ostatní řvali smíchy a první řady nic. O přestávce jsem šel za pořadatelem, a ten mi povídá: „Já jsem Vám to zapomněl říct, to jsou naši němečtí a holandští sponzoři.“

B. Zaobíráte se módou?
D. Rozhodně nejsem metrosexuál. Zajímá mě v takových normálních mezích. Je to jako s politikou – že by mi to rvalo žíly, to rozhodně ne.

B. Koho z našich zpěváků nebo zpěvaček si rád poslechnete?
D. Kolegy. Kolegy písničkáře. Je i pár interpretů, které slyšet nemůžu, ale ty jmenovat nebudu.

B. Říkal jste, že jako malý kluk, jste měl sklony k cestování. Pořád rád cestujete
D. Ale jo. Jenom kdyby to bylo možný jako ve Star Treku. Že by se člověk postavil doma v předsíni a za modravého svitu by se ztratil a za modravého svitu by se objevil na druhé straně zeměkoule. Tak to bych cestoval jako divokej. Mě už unavuje to přemisťování.

B. A je nějaká země, v níž byste se chtěl za modravého svitu objevit?
D. Asi Nepál.

B. Mohl byste bydlet v jiné zemi?
D. Mám dvě místa, kde bych mohl dožít – v Česku a Austrálii.

B. Jak by měl vypadat Váš ideální den?
D. Já mám ideální dny pořád… Jsem důchodce, takže mě už ani budíky neděsí. Ale kdybych se měl opravdu rozmáchnout, tak by mě přišel probudit komorník … nebo možná ještě lépe – komorná. Já žiju opravdu spokojeně!

 

 

 

 

 

 

 

 

Mobilní menu