Jak to vidí stará Blažková
Vydání Staré Blažkové do prosince 2015

Na kafíčku s Blažkovou

Miroslav Táborský

Hercem jsem se stal proto, že jsem nemohl plavat…



B. Co se vám vybaví, když se řekne dětství?
T. Vybaví se mi především rodiče, kteří už nežijí. A vybaví se mi Hradec Králové. Já jsem se sice narodil v Praze, ale byl mi rok a půl, když se naši přestěhovali, takže celé dětství mám spojené s Hradcem Králové.

B. V dětství jste byl zlobidlo nebo vzorňák?
T. Já myslím, že ani jedno, ani druhé. Nebyl jsem moc zlobivý, ale zato temperamentní. Pokud jsem měl kde upouštět energii, tak jsem byl docela hodnej.

B. Čím jste chtěl být jako malý kluk?
T. Byl tam kosmonaut, automobilový závodník a lékař.

B. A kdy došlo k tomu zlomu, že herec?
T. Pan profesor Spáčil mi dal přečíst knížku Jiřího Frejky „Člověk, který se stal hercem“. Ta knížka na to umí odpovědět.  Je tam popsáno i to, že hercem se občas stávají i lidé, kteří mají v životě nějakou ambici někým být. Že chtějí být úspěšní lékaři, sportovci nebo automobiloví závodníci. A když pak jsou v pubertálních letech, tak přijdou na to, že to vyžaduje mimořádné úsilí. A když se v tomto období potkají nějak aktivně s divadlem, tak podvědomě zjistí, že někým takovým mohou být na tom divadle. A tak jsem se místo lékařem, stal hercem.

B. A kdy jste se takto potkal s divadlem?
T. V patnácti letech. A myslím, že definitivně jsem se rozhodl někdy v osmnácti.

B. Co říkali Vaší volbě rodiče?
T. Ti na to byli postupně připravováni. Od patnácti let jsem hrál ochotnické divadlo, a to až ve třech souborech najednou. Téměř do těch patnácti let jsem závodně plaval a byl jsem zvyklý být denně na tréninku. No a pak mi to lékaři zakázali a najednou jsem s tou hromadou volného času musel něco dělat. Takže jsem ten sport během několika měsíců vyměnil za divadlo. Rodiče byli v té době rádi, protože jsem byl v tom nevyzpytatelném věku a mohl jsem si najít úplně jiné zájmy…

B. Zalitoval jste někdy své volby?
T. Ne.


B. Co nejraději jíte, a co byste do úst nikdy nevzal?
T. Nejsem moc vybíravý. Škála mých oblíbených jídel je opravdu velká.  Nějakou dobu jsem nejedl některá jídla, která mi zošklivily školní jídelny, a po vojně jsem nějakou dobu odmítal guláš. Od puberty nejím žemlovku.

B. A co si rád dáte k pití?
T. Preferuji bílé víno.

B. Jaká je vaše nejhorší povahová vlastnost?
T. (smích) To byste se měla zeptat mé ženy….

B. Ráda bych. Ale jelikož tady Vaše manželka není, ptám se Vás…
T. Já nevím… Možná paličatost. Ta je někdy na překážku, ale občas může být dokonce užitečná…

B. A jaká je ta nejlepší?  Nebo se mám také zeptat manželky…?
T. Aby se člověk chválil… to po mně opravdu nechtějte…!

B. Cestujete rád?
T. Na jednu stranu cestuji rád, ale na druhou stranu mám v sobě něco konzervativního. Moc rád jezdím v létě na dovolenou k moři. Ale přitom už asi popáté jsme jeli na stejné místo. V zimě jezdíme lyžovat, a také pořád na stejné místo, do Rakouska.

B. Mohl byste žít v cizí zemi?
T. Myslím, že ne. A není to o tom, jestli se člověk domluví nebo nedomluví. Je to o kořenech, je to o tom, že někudy jedu a vím, že tady jsem jezdil v dětství…

B. Co Vám říká móda?
T. Já nestíhám sledovat módu a manželka to nepřehání.

B. Jaký máte vztah ke zvířatům? Máte nějakého domácího mazlíčka?
T. V rodině máme různé alergie, takže jediného „mazlíčka“, kterého můžeme mít, jsou rybičky. A potvrzuji, že s nimi se špatně mazlí (smích).

B. Trpíte trémou?
T. Je tam tréma, ale už ta lehčí fáze. To je ta tréma zdravá, motivační. Možná víc než tréma, je to pocit zodpovědnosti.

B. Většina herců je pověrčivá. Máte před premiérou nějaký předmět pro štěstí nebo rituál?
T. Osobního nemám nic. Používám klasické divadelní rituály, kdy se popliváme a pokopáme. Ještě když jsem studoval a měli jsme premiéry v Disku, tak jsem chodil na doslova opulentní večeře. Ještě tak hodinu a půl před představením jsem se cpal. Takže těsně před premiérou jsem byl dokonale odkrvený. A čím jsem starší, tak tím se prodlužuje doba, kdy před představením mohu jíst.

B. Jak by měl vypadat naprosto ideální den Miroslava Táborského?
T. Tak v první řadě bych musel vstávat bez budíku. Pak bych to viděl na klidnou snídani zakončenou kávou. Pak bych si zašel zaplavat, nebo v zimě na běžky. Klidně by mohla být i nějaká práce, třeba v rozhlase. Pak něco mezi obědem a večeří a nakonec nějaké skvělé představení.

Mobilní menu