Jak to vidí stará Blažková
Vydání Staré Blažkové do prosince 2015

Na kafíčku s Blažkovou

Martin Kraus

Mám štěstí na své straně

Většina rozhovorů probíhá během patnácti minut někde v herecké šatně. Český Belmondo mi věnoval téměř tři čtvrtě hodinu v D-klubu. A to i přesto, že na něho u vedlejšího stolu čekala společnost. A byl to velmi příjemně strávený čas. Dokonce jsme si potykali. Martin Kraus byl během rozhovoru tak otevřený, že jsem chvilkama začala mít pocit, že ho musím chránit. Že všechno přece nemůžu zveřejnit. Dokonce mi dovolil udělat fotku se svou dívkou. Žádná otázka, ani žádná fotka pro něj nebyl problém. Rozhovor jsem mu, díky jeho otevřenosti, doslova vnucovala ke korektuře. Nechtěl. Mailovou adresu mi ale stejně dal, že až bude rozhovor na stránkách, ať mu pošlu odkaz. Poslala jsem. Žádná žaloba zatím nepřišla…
Jo, a milé dámy, je to sympaťák! (Kláro, promiň!)

B. Co se Ti vybaví, když se řekne dětství?
K. Měl jsem moc hezké dětství. Vyrůstal jsem na venkově, uprostřed přírody, se zvířaty. Lítal jsem na koních, s kamarády stavěl bunkry… Když se řekne dětství, tak se mi objeví obrovský úsměv.

B. To se hezky poslouchá. Byl jsi jako dítě zlobidlo nebo vzorňák?
K. Do první třídy jsem šel o rok později, kvůli svému temperamentu. To už na tu otázku vlastně odpovídám. Táta chodil do práce, takže jsem vyrůstal hlavně s maminkou mezi spoustou koček, psů a koní. A maminka měla strach, abych se nebál kolektivu, a tak mě přihlásila už do školky. Tam pochopila, že se dětí nebojím. Právě naopak, býval jsem kápo. Kamarádovi jsem utrhl knoflík i s kusem látky, byl tam i vyraženej zub, atd. Prostě taková pohroma. Ale zase jsem byl vychovaný. Pamatuji si, jak učitelky říkaly mamince, že je Martínek pouští první do dveří, a podobně. Ve škole jsem měl dobré známky, takže mi spousta věcí prošla. Přesto jsem měl žákovskou celou červeně popsanou. Rodiče to se mnou rozhodně neměli lehké. Vím, že ještě tady na průmyslovce v Příbrami…

B. Ty jsi chodil na průmyslovku do Příbrami?
K. Jasně. Hrabákova ulice. I když jsem bydlel na Příbramsku, tak tehdy bylo špatné autobusové spojení, tak jsem bydel na internátě v Jiráskových sadech.

B. Kde na Příbramsku si bydlel?
K. Obec Milešov. Dodnes tam máme statek a já tam žiju.

B. Téda, my Tě máme tady za rohem. Jaký obor jsi studoval na průmce?
K. Strojní ekonomii.
B. Jasně. Od strojního ekonoma je k herectví jenom krůček, co?
K. Na průmyslovku jsem šel pouze proto, že tam šli moji dva kamarádi ze základní školy. Nechtěl jsem trhat partu. Tam jsem pochopil, že to byl špatný výběr. Nebavilo mě tam vůbec nic. Akorát přestávky a tělocvik. Čtyři roky jsem tam nějakým způsobem protrpěl a záhadným způsobem odmaturoval. Profesor Dražan, který nás měl na strojírenství, mi po maturitě podával ruku se slovy: „Martině, já se s Vámi rád setkám, ale doufám, že v tomto oboru, je to dnes naposledy.“ 

B. A co bylo po maturitě?
K. Pracoval jsem jako pojišťovák, v agentuře, která nabízela vstupenky, dělal jsem osobního řidiče pro firmu…

B. Jasně. To máme k tomu herectví ještě blíž…
K. Ještě ne. Odjel jsem s kamarádem do Anglie, kde jsme měli v plánu zbohatnout. Tam jsem asi po třech měsících tvrdé práce u koní zjistil, že se nám sotva podaří. Já bych tam zůstal ještě déle, ale v té době můj táta spadl z koně a měl úraz páteře. Takže hned jak mi máma zavolala, jsem sednul do prvního letadla a vrátil jsem se. Než se táta uzdravil, tak jsem se staral o statek.

B. Tak teď jsi na statku. Kdy už budeme na těch divadelních prknech?
K. Tak dobře. Začnu zeširoka. Jsem velký obdivovatel Belmonda. Od své bývalé přítelkyně jsem dostal jeho autobiografii, a četl jsem jí po večerech v Anglii. A tak jsem se nad tou knihou ptal, co mě vlastně baví? Jezdit na koni. Fajn. Mám rád auta, jako koníček jezdím motokros. Ale co dál? A on tam psal, že tu cestu k herectví také neměl přímou. Tak jsem si řekl a proč ne? Přijel jsem domů a oznámil: „Maminko, tatínku, já půjdu na vysokou.“ Rodiče zajásali: „Konečně se Ti rozsvítilo. A na jakou půjdeš? Co třeba práva? Je tam dost učení, ale hlavu na to máš. Nebo veterinu?“ „No, já bych chtěl dělat herectví.“ Reakce byly jasné. „No, ty ses snad zbláznil?! Nemáme žádné známé, kdo by tě připravoval?! Nemáš to ani v genech? Když si vsadíš sportku tak máš větší šanci na úspěch, než na DAMU!“

B. Vzhledem k tomu, čím se živíš, tak předpokládám, že jsi na rady rodičů nedal.
K. Já jsem se doslova zabejčil. Sjednal jsem si schůzku s hercem příbramského divadla Robertem Tylečkem. A on se mě zeptal: „Proč?“ A já odpověděl: „Protože Belmondo.“Ale to je trochu málo, ne?“ „No, já vím…“ Robert nakonec řekl, že to se mnou zkusí. Strávil jsem s ním tři měsíce docela intenzivní přípravy. Robert to neměl vůbec jednoduché, v té době, pro mě nějaký monolog, dialog, Shakespeare… to byla naprosto neznámá témata. Do této doby mu strašně děkuju. On do toho dal všechnu svou snahu a píli. Přihlásil jsem se ke zkouškám na DAMU. Robert mi hned řekl, že to nevyjde. Ale že si to alespoň vyzkouším, a pak zkusíme JAMU.

B. Nenapínej! Jak to dopadlo?
K. Na zkouškách byla tehdy vedoucí paní Adamová, která si nás po prvním kole nechala nastoupit: „Na tu hrůzu, co jsem dnes viděla, nechám do dalšího kola postoupit tři dívky.“  Z počátku jsem měl skoro slzičky, ale pak mě to nakoplo. Po čtrnácti dnech jsem jel do Brna ke zkouškám s takovým zapálením, že mě vzali. A napoprvé, což je obrovské štěstí.

B. Studium na JAMU naplňovalo Tvoje představy nebo jsi očekával něco jiného?
K. Vůbec to nesplňovalo moje představy. Já jsem očekával lavice a tabuli a tam byl ateliér, závěsy, piano a já na to koukal, co tu asi budeme dělat? Byl jsem tam doslova jako Alenka v říši divů. Všichni spolužáci už za sebou něco měli, já vůbec nic. Průmyslovku, koně a auta. Takže jsem zpočátku za ročníkem hodně pokulhával. Ale ta škola mi hodně dala. I když tou úplně nejvyšší školou je život.

B. Takže jsi se v herectví našel?
K. Já to nemám tak, že bych musel umřít na jevišti. Ale zatím mě to divadlo baví. Strašně moc. A já v skrytu duše doufám, že je to alespoň trochu vidět. Ale zároveň, čím víc se tomu herectví věnuji, tím víc mi dochází, že hovno umím. Nebo je to možná větší zodpovědnost, já nevím… Asi každý by měl mít v sobě kousek pokory. To je důležitý.

B. Zalitoval jsi někdy svojí volby?
K. Vůbec. Nikdy. Mně říká spousta kamarádů, že jsem dítě štěstěny. Už když jsem byl ve druhém ročníku, tak jsem šel na casting do Prahy, na pohádku a dostal jsem hlavní roli. A když jsme skončili školu, tak jsem obesílal veškerá divadla, včetně příbramského (smích) a nic. Nakonec si mě pozval na pohovor pan Stropnický a nabídl mi hostování a hned poté angažmá. Ve Vinohradském divadle! Asi opravdu něco funguje.

B. Ale to je přece krásný vědět, že mám štěstí na své straně.
K. Je to moc hezký pocit.

B. Věříš v Boha?
K. Úplně ne. Když umřela moje babička a kněz mluvil na pohřbu o tom, jak to ten Bůh myslel dobře a správně. Jak to myslel dobře? Vždyť ta babička tady ještě klidně mohla být. Nemohl jsem se s tím ztotožnit. Myslím si, že každý je svého štěstí strůjcem. Ale ačkoliv se rouhám, třeba zrovna teď, tak když jde do úzkých, obracím se k Bohu. Je to zvláštní.

B. Já se samozřejmě musím zeptat na Cesty domů. Jak ses k tomu seriálu dostal?
K. Díky práci. Ještě než jsem začal hrát v Cestách domů, tak jsem točil se Zdeňkem Zelenkou pohádku Kouzla králů, ale hlavně jsem hrál v krimisérii Ach, ty vraždy. Byla to pro mě obrovská zkušenost. A díky tomu, že pan Adamec viděl, jak hraju toho naprostýho hajzla, tak mi povídá, že se ve mně spletl, že prince hrát nemůžu, že jsem typický gauner. Tak jsem dostal roli v Cestách domů.

B. Ty máš opravdu štěstí na své straně.
K. Je to tak. Kdybych se nepotkal s tím Zdeňkem, tak pan Adamec o mně neví. Takže já jsem dostal takovou velkou roli bez castingu.

B. Díky Cestám domů, už každý ví, kdo je Martin Kraus. Jak moc Ti vadí popularita? Zastavování lidí na ulici, v hospodě…?
K. Z počátku mi to lichotilo. Ale mám takové své dva světy. Jeden je v Praze, kde pracuju, ale pak to chci nechat za sebou a jdu k těm koním v potrhaných džínách a jdu za svými kamarády. A ty dva světy bych chtěl oddělit. A ta popularita mě obtěžuje ve chvíli, kdy s těmi kamarády, ještě ze základní školy, vyjedu třeba na čundr a přijdeme do hospody a já začínám mít pocit, že ztrácím svou svobodu. A v té hospodě hned údiv a jestli si můžou ke mně sednout, dát mi panáka. Ale já v tuhle chvíli, jsem tam s kamarádama a s nimi se chci třeba opít. My jsme si rovni, ale najednou v té hospodě oni jdou stranou, jako když tam nejsou. A mně to vůči nim, přijde nefér.  Ale už si zvykám. Ostatně herec tady je pro lidi!

B. Ale je fajn, že Ti pořád zůstali kamarádi.
K. Zůstali, ale jejich počet hodně prořídl. Zjistil jsem, kdo je opravdu kamarád, a kdo je jen známej.

B. Ale to je taky fajn zjistit, ne?
K. Je to smutný.

B. Máš charisma, novinové titulky hlásají „krasavec Kraus“ nebo „český Belmondo“. Co fanynky?
K. (smích) Trochu přeháníš, ale fanynky mám. Dostávám dopisy, což je fajn. Ale beru to trochu s rezervou. Na druhou stranu kdyby nebyly fanynky, kdyby nebyly ostatní lidi, tak se můžu jít zahrabat.

B. Jaký je rozdíl mezi divadlem a seriálem?
K. Divadlo mám strašně rád. Ale rozhodně to nedělám pro peníze, ale proto, že mě to baví.

B. Takže seriál je pro peníze?
K. Vezmi to tak, že bych chtěl mít rodinu, děti a chtěl bych se o ně postarat. Já bych nesnesl, pokud bych měl jít se svou dívkou třeba do kina a ona mi zaplatila lístek. A v této práci to prostě jinak nejde.

B. Nejsi právník ani veterinář. Co tomu nyní říkají Tvoji rodiče?
K. Naši byli spokojení, když jsem dělal v pojišťovně, byli rádi, když jsem jel do Anglie… Byli vždycky rádi, když jsem se snažil o sebe postarat. A když teď dělám to, co mě opravdu baví a i se tím svým způsobem uživím, tak si troufnu říct, že jsou rádi a jsou na mě pyšní.

B. Chodí se na Tebe dívat do divadla?
K. Chodí. Můj táta moc nedává najevo city. A když jsem je pozval do Vinohradského divadla na premiéru a byla děkovačka, naši stáli a tátovi se leskly oči. Nemusel vůbec nic říkat. To byl pro mě krásný zážitek. Ještě teď, když o tom mluvím, tak…

B. Hele, ty bys mě úplně rozložil. Tak něco pragmatického. Co nejraději jíš a co bys nikdy do úst nevzal?
K. Jsem typický Čech. Nemám rád takové ty KFC a McDonaldy. Do Prahy dojíždím a za Prahou u Cukráku je takový stánek a tam mají opravdu luxusní klobásy. Takže já pravidelně obědvám u Cukráku a moje menu je klobása, dvě housky a nealkoholické pivo. Jsem od malička knedlíkový typ a mám rád mastné věci. Miluju svíčkovou, rajskou, guláš, prostě českou kuchyni. A nemám rád rýži a játra a čínskou kuchyni.

B. Takže na oblíbené pití se ani nemusím ptát…
K. (smích) Jasně. Jsem pivař.

B. Co Ty a ženy?
K. To je hezký téma… (odmlka)

B. Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemluv…
K. Ale ne! Chci o tom mluvit. Vyrůstal jsem u koní a koně spíš táhnou dívky než chlapy. Takže jsem vlastně vyrůstal v dívčí společnosti. Navíc jsem vyrůstal se svojí sestřenicí, která mi dala ve všech směrech velkou školu. A vyrůstal jsem s maminkou a klidně přiznám, že jsem takový mamánek. Pak její sestra… Pořád jsem byl mezi ženami. Ne, že bych jim úplně rozuměl, to asi nejde, ale mám k nim hodně blízko. Rád si s nimi povídám, rád je zkoumám. A ženy jsou oproti chlapům, daleko vnímavější, spontánnější. A dokonce mám někdy dojem, že je s nimi větší sranda.

B. Věříš na přátelství ženy a muže?
K. Ne.

B. Přestože se Ti s nimi hezky povídá, je s nimi sranda, tak si na žádnou nekoukal, jako na kámošku?
K Fakt ne. Ano, mám teď dobrou kamarádku, ale čtyři roky jsem s ní kdysi chodil. Ona mě opravdu zná a můžu jí říct všechno.

B. A co vztahy se ženami, které nejsou Tvoje příbuzné?
K. Hodně dlouho jsem hledal tu pravou, což znamená, že jsem jich pár poznal.

B. Což je v pořádku. Co by taky ženská dělala s nezkušeným chlapem, že jo?! Ale máš nyní někoho hodně blízkého?
K. Mám přítelkyni Kláru a jsme spolu už pět let.

B. Jaký jsi partner?
K. Nóóó… Když si na chvíli pomyslím, že ten vztah nemá cenu, tak jdu hned od toho. A ona to hodně odnášela. Když jsme se seznámili, tak Kláře bylo sedmnáct. Takže nechápala… Přestože jsem starší, tak jsem byl nedospělej a temperamentní a bujarej… a klidně jsem přišel s tím, že mám pocit, že už si nemáme co říct, a že už mě to nebaví. Tak čau…

B. Ale jste spolu pořád. To jste ten vztah přehodnotili?
K. Já jsem to vždycky přehodnotil. Mně se stýskalo, chyběla mi. A to jsem udělal dvakrát, a to už jsme spolu žili. Vzala mě zpátky, i když si se mnou hrozně zkusila. Asi mi už nemůže úplně věřit, ale já vím, že je to ta pravá.

B. A nemyslíš si, že ona bude mít v sobě pořád strach z toho, že jednou opět řekneš – mě už to nebaví?
K. Bude. Ale já jí prostě chci, je mi bez ní špatně. Jsem v tomhle sobec.

B. Tak pojďme dál do Tvého nitra. Jaká je Tvoje nejhorší povahová vlastnost?
K. Jsem cholerik.


B. A ta nejlepší?
K. Asi to bude znít hodně divně, ale jsem dobrák. Pro ty druhý bych se rozkrájel. Ačkoliv jsem hrozně, ale hrozně paličatej a nikdy jsem samozřejmě „chybu neudělal“, tak zrovna teď se mi stalo, že než bych přišel o přátelství, tak tu tvrdohlavost potlačím a omluvím se. Protože si toho člověka vážím.

B. Hele nevím, jak mě to zrovna teď napadlo, ale většina herců říká, že největší otrava je točit milostné scény. Souhlasíš s tím?
K. No jasně. Je to strašně stupidní. Točí se milostná scéna, okolo mraky lidí, nad tebou mikrofon: „Tak můžem?“ „Stop!“ „Martine, nefuň tolik!“ „Martine, hekej víc!“ „Stop! Maskérka!“ Martine, natoč se jinak, je ti vidět port!“ V Cestách domů třeba ležím nad Lenkou Vlasákovou a ona mi vypráví, jak byli s Honzou Dolanským na dovolené.

B. Když už jsme se zase vrátili k těm Cestám domů, můžeš prozradit, jestli se vrátíš?
K. Já nevím. Ale možné to je. Jsem ve vězení, neumřel jsem. Ale myslím, že v současné době, to ještě neví ani scénáristé. Ale co prozradit můžu je, že se chystá nový seriál, kde mě opět produkce oslovila. Měl by se začít vysílat letos.

B. Snad… Tak nás kruci pozvi na něco konkrétního!
K. Tak mohu diváka pozvat do kina na film Lovci a oběti. Myslím, že by to mohlo být dobrý. Premiéra je plánována někdy na březen. Točil jsem i film Modelky s.r.o., který je ale stále ve výrobě. Zahrál jsem si postavu fotografa Tomáše, který ty modelky fotí, takže příjemná role. A letos jsou v plánu ještě další dva velké projekty. Takže diváci, kteří mě mají rádi, si mě ještě užijou (smích).

B. Tak jdeme do závěru. Jak by měl vypadat Tvůj naprosto ideální den?
K. (přemýšlení a potom smích) To bude znít hodně divně… Chtěl bych ztroskotat na pustém ostrově. S Klárou! Byli bychom tam úplně sami, mohli chodit třeba nahý a ten ostrov bychom objevovali. A já bych se o ni postaral. Musel bych něco ulovit a upéct… Hele, to už by
mohlo stačit nebo se zase nechám unést…

Mobilní menu