Jak to vidí stará Blažková
Vydání Staré Blažkové do prosince 2015

Na kafíčku s Blažkovou

Tomáš Töpfer

Pesimistickým lidem se vyhýbám

t5

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
T. Vybaví se mi Vinohrady, kde jsem se narodil a vyrostl. Hospůdka, kam jsem tatínkovi v neděli chodil se džbánkem pro jedno velké a jedno malé pivo. To malé bývalo pro maminku, že si taky cucne, ale většinou to velké i malé pivo vypil tatínek. Pamatuji si staré autíčko, které jsme měli. Bylo to předválečné auto z roku 1938, které vonělo olejem, brzdovou kapalinou a benzínem tak, jak už dneska žádná auta nevoní. Je to vůně mého dětství.

B. Když takhle vyprávíte, tak mi to připadá, že jste se právě vrátil z natáčení Četnických humoresek. Jaké jste byl dítě? Zlobil jste?
T. Já jsem byl tak zvaně bystré dítě. Jestli se to někomu přihodí, tak navrhuji využívat fyzické tresty. Já jsem měl všechno hrozně rychle. Úkoly jsem si udělal ještě ve škole o přestávce, uměl jsem číst, už když jsem přišel do první třídy, když se něco vysvětlovalo, hned jsem to pochopil. Díky tomu, že jsem byl bystré dítě, tak jsem se nenaučil učit. To vedlo k tomu, že jsem všechny začátky měl rychlé, ale pak už jsem to nikdy nikam dál nedotáhl. Nenaučil jsem se překonávat překážky.


B.Měl jste jako malý kluk vytoužené povolání?

T. Samozřejmě, že popeláři jezdili kolem nás, tak jsem chtěl být popelářem. Já už jsem takový pamětník, že pamatuji i poštovní vozíky. Takové modré, tažené jedním koněm. My jako malí kluci, jsme si vždycky sedali dozadu, na ten stupínek. Když byl vozka hodnej, tak nás chvíli po Vinohradech povozil. A když ostatní kluci žalovali a křičeli: „Za vozem! Za vozem!“, tak některý z nich nebyl hodný a švihl bičem dozadu, a to jsme dostali krásně bičem přes ksicht. Tak tohle povolání se mi taky líbilo. Pak jsem chtěl být doktorem. Ale doktorů jsem se bál, jak jsem viděl bílý plášť, tak jsem plakal. Jednou mě maminka vzala k holiči, který měl bílý plášť a maminka měla co dělat, aby mi vysvětlila, že tady injekci nedostanu. Ale velmi brzo jsem chtěl být hercem.

B. Co na to říkali rodiče?
T. Maminka byla produkční v rozhlase, s herci byla neustále ve styku, takže mi to nerozmlouvala. To nám zůstalo z 19. století: zavřete slepice, herci přijeli! A dneska, když člověk ze showbyznysu, chce jít do politiky, tak se ostatní podivují. Jako kdyby to byla nějaká diskvalifikace. Když se jedná o učitele, lesního inženýra nebo průměrného obvodního lékaře, tak to nikomu nevadí. Ale herec, chce jít dělat politiku?!?! Takže stále jsme v zajetí toho 19. století.

t4B. Zalitoval jste někdy svého výběru?
T. Ne, nezalitoval. A všem svým studentům říkám, že je to krásné povolání, které má dvě strany. Že někteří herci dostanou čtyřicet milionů dolarů za film, ale zrovna tak můžou skončit v regionálním divadle na ubytovně se základním platem jednadvacet tisíc hrubého.

B. Ale Vy jste si založil svoje divadlo, nyní ředitelujete velké divadlo… To je přece úplně odlišné od herectví. Musíte se zabývat tím, aby herci měli svůj plat… Nelitujete toho? Tohle není herectví, musíte řešit třeba ty ekonomické záležitosti?
T. Byla taková pohádka – někoho zavřeli do sudu a hodili ho do vody a on křičel: ne, nechci být na Budíně králem! Jestli tu pohádku znáte? Tak mě nikdo do sudu nezavřel, já jsem nekřičel, že nechci být ředitelem divadla. Vždycky jsem měl tendenci organizovat. A to jsem měl možnost si čtrnáct let vyzkoušet v Divadle Na Fidlovačce. Organizovat Letní Shakespearovské slavnosti, které jsem tehdy založil. Ta organizační stránka věci je součást divadla. Jsou herci, kteří chodí, pláčou a čekají, až zazvoní telefon a někdo jim nabídne práci. A jsou smutní, když jí nedostanou. Já, když jsem práci nedostal, tak jsem si jí vymyslel a zorganizoval.

 B. Co nejraději jíte, a co byste nikdy do úst nevzal?
T. Se mnou je to problém. Už jsem jednou tuhle otázku dostal a marně jsem přemýšlel, které jídlo nejím, a které nejím s chutí. Já mám k jídlu velmi kladný vztah. Jako malé dítě jsem neměl rád špenát. Sice jsem ho snědl, ale nevyhledával. Dneska jím všechno a dokonce s velkou chutí i to, co nám vařili ve školní jídelně. Dokonce i takové ty zemlbáby, které byly divně rozmoklé. Jedl jsem žabí stehýnka, šneky, ústřice, které miluji. Nevím, jestli bych snědl takové ty živé červy… Ale třeba je to dobrý. Co si budeme povídat, v podstatě jsou to malé krevety.

B. A  umíte uvařit?
T. Ano. Když jsem byl rozveden, tak jsem si bral děti a musel jsem vařit. Myslím, že umím vařit dobře, ale nepoužívám to. Pro mě je rozkoš, když mi to někdo uvaří v restauraci. Už jsme trochu rozmazlení. Na oběd moc času nemám, ale na večeři s přáteli rádi zajdeme. Moje žena výborně vaří v restauraci. Ona si otevře jídelní lístek a číšník si vezme velkou účtenku a žena sestavuje jídlo. Do salátu nesmí přijít tohle, ale přijde tam tamto, tahle příloha ne, omáčku chci takovou… a oni to většinou bez mrknutí oka splní. A vždycky z toho vyjde báječná kombinace.

B. A co si nejraději z alkoholu dáte k pití?
T. Na to mě vůbec neužije. Ne, že bych byl abstinent. Ale pořád jezdím autem, protože bydlím za Prahou, takže nemám šanci. Ale když jdeme na večeři a řídí žena, tak si s chutí dám steak a k tomu sklenku dobrého vína. Ale jakmile dojím, tak popíjet víno, jen tak samotné už mi nechutná. Když přijedu večer po představení domů, tak si s chutí otevřu pivo, ale mám velký problém vypít velké. A proto mám doma třetinkovou Plzeň, kterou s chutí vypiju. Ale abych někde poseděl a dával si panáky, tak to ne. Já bych pak několik dní umíral. V tomhle věku, už ten alkohol asi tělo špatně odbourává.
t1
B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
T. Tuhle otázku byste asi měla položit někomu jinému…

B. Že bych tedy obvolala Vinohradské divadlo a brnkla i k Vám domů?
T. (zamyšlení) Když mám pocit, že mi někdo něco provedl, problematicky odpouštím. Trvá to léta. Sobě chybu odpustím ve vteřině. A umím si jí zdůvodnit.

B. A jaká je ta nejlepší? A neříkejte mi, že mám volat…
T. Nepředpokládejme, že herci jsou filozofové. Myslím, že jsem člověk převážně pozitivní. A raději kolem sebe šířím dobrou náladu. Čím jsem starší, tím více mě pesimističtí lidé vysávají. Takže se jim vyhýbám.

B. Věříte v Boha?
T. Nedostal jsem dar víry. Moje babička byla věřící, ale já to nezdědil. Nikdy jsem nepolemizoval s lidmi, kteří věřící jsou, a dokonce jim to svým způsobem závidím.

B. Dovedl byste žít natrvalo v cizí zemi?
T. Ne. Dokonce jsem tu možnost měl. Ale něco jiného je to dnes a něco jiného bylo to rozhodování, když jsme žili v totalitě. Umím si představit, že bych na penzi, až nebudu pracovat, odjel za svými dcerami do Ameriky a hlídal vnoučata. Ale to není žádné trvalé rozhodnutí. To trvalé rozhodnutí museli udělat ti, kteří si mysleli, že už se domů nikdy nepodívají.

B. Cestujete rád?
T. Už ne. Navíc já nejsem příliš zcestovalý. Jezdil jsem z rodinných důvodů každý rok do Ameriky, ale je mnoho zemí, kde jsem nebyl. Ale už jsem pecivál. A když někam se ženou vyjedeme, tak při návratu, už v chodbě si říkám – všude dobře…

t3B. Jaký máte vztah ke zvířatům? A máte nějakého domácího mazlíčka?
T. Není to správně položená otázka. Musíte se zeptat, jaké mazlíčky má moje žena …

B. Takže, jaké mazlíčky má Vaše žena?
T. Moje žena má dvě fenky. Hierarchie v rodině je taková: moje žena, mladší fenka, starší fenka a pak jsem teprve já. Když panička zavelí, tak se jde spinkat, když panička zavelí, tak se jde na procházku. Panička je krmí, panička jim dává laskominy… A když se laskavě ti mazlíčci položí vedle mě na pohovku, tak mi dovolí, abych je podrbal na bříšku.

B. Co Vám říká móda?
T. Já tomu nerozumím. Chodím trochu demóde. Mám rád sportovně ležérní oblečení. Já třeba nosím stále boty s kulatou špičkou. A je mi jedno, jestli jsou zrovna v módě špičaté nebo hranaté.

B. Ale, když máte premiéru, tak to musíte řešit. Radí Vám žena?
T. Takovouhle starost mají většinou ženy. My muži to máme tak jednoduché! Když je slavnostní příležitost beru si černý smoking, bílou smokingovou košili a mohu si vybrat, zda bordó nebo černý motýlek. Když je to méně slavnostní, beru si černý oblek s košilí. A maximálně zvolím méně nebo více výraznou kravatu. Nikdo mi do toho nemluví.

t2B.Jak by měl vypadat Váš naprosto ideální den?
T. Nejhorší, co se člověku může stát je, že se splní jeho přání. Znáte, jak ten rybář chytí zlatou rybku a ona mu slíbí splnit jeho přání. A rybář říká, že by si alespoň jeden den chtěl žít jako král. A mít krásnou ženu a zámek… Rybka řekne-máš to mít. Rybář se probudí v hedvábných poduškách, nad sebou baldachýn a u postele stojí krásná žena, popleskává ho po tváři a říká: Vstávej, Ferdinande, večer musíme být v Sarajevu.
A ještě jsem chtěl říct, že je fajn, že příbramské divadlo má Vás, starou Blažkovou. Když jsme točili Četnické humoresky, tak pan režisér měl starou Dymákovou. A i když to byla detektivka, tak to muselo být natočené takovým způsobem, aby tomu rozuměla i stará Dymáková.
Tak nevím… To měla být pochvala??

Mobilní menu