KDO V DIVADLE VLÁDNE SVĚTLU A TMĚ?

Práce se světlem není v divadle vůbec jednoduchou záležitostí. Náš mistr světel Petr Ejem je ale ve svém oboru natolik zběhlý, že se nezalekne žádné výzvy, kterou mohou mnohé inscenace přinést. Co vše vlastně jeho práce obnáší a co na ní má nejraději?

KOLIK LET UŽ PRACUJETE V PŘÍBRAMSKÉM DIVADLE?

V divadle jsem od roku 1989.

JAK JSTE SE K PROFESI DIVADELNÍHO OSVĚTLOVAČE DOSTAL?

V divadle tehdy hledali osvětlovače a mně to přišlo jako zajímavá práce, kterou bych si chtěl zkusit, a tak jsem tu začal pracovat.

V ČEM VŠEM VLASTNĚ VAŠE PRÁCE SPOČÍVÁ?

V případě tvorby nové inscenace spolupracuji s režisérem a výtvarníkem – navrhuji technické řešení, světelné doplňky a efekty. Během světelné zkoušky se pak programují světelné nálady do světelného pultu, které se spouštějí během představení podle poznámek ve scénáři.

Při reprízách podle scénáře nastavuji směrování světel a další zařízení jako jsou různé lampičky, lustry, kouř, sníh a podobně. Součástí práce je ale i údržba elektro zařízení budovy.

A CO NA SVÉ PRÁCI MÁTE NEJRADĚJI?

To, že divadlo je živý organismus, a i když přijdete na stejnou inscenaci dvakrát, tak to bude vždycky jiné – i podle toho, jak diváci spoluvytvářejí atmosféru v sále.

CO SI MYSLÍTE, ŽE JE PŘI OSVĚCOVÁNÍ NEJTĚŽŠÍ/NEJSLOŽITĚJŠÍ?

To je těžké učit. Pro někoho to může být práce ve výškách, kdy lezete po různých konstrukcích a lávkách, nebo někdy na vysokých žebřících. To zejména na zájezdových představeních.

Stejně tak stavba pod časovým tlakem, kdy se ještě dostavuje scéna, k tomu se už zvučí a já do toho ještě zhasínám a blikám světly.

V ČEM JE PODLE VÁS SVĚTLO A PRÁCE S NÍM PRO DIVADLO DŮLEŽITÁ?

Světlo se scénou a zvukem spoluvytváří atmosféru inscenace a mnohdy podporuje hereckou akci na jevišti.

CHTĚL BYSTE ZKUSIT NA DIVADLE MIMO SVĚTLA I NĚCO JINÉHO?

V případě, že jsem při představení na místě osvětlovače tak nic jiného dělat nemůžu. I tak jsem ale v představení Saturnin létal modelem letadla z kabiny na jeviště a zpět, načež se snesl na padáku na jeviště Saturnin. To byla také zajímavá zkušenost.

JAKÁ Z PŘÍBRAMSKÝCH INSCENACÍ PRO VÁS BYLA NEJNÁROČNĚJŠÍ A PROČ?

Každá inscenace přináší jiné problémy, ale vždycky se s nimi nějak vypořádáme. K nejsložitějším většinou patří muzikály.

Například v muzikálu Donaha za námi před premiérou přišel režisér Radek Baláž s tím, že s herci mluvil o tom, že posuneme jednu z posledních změn o dva takty dál. Pro mne to byla čistě technická záležitost a neviděl jsem v tom problém. Finále inscenace probíhalo v diskotékovém přítmí až do okamžiku, kdy hlavní aktéři neměli na sobě nic než klobouk v ruce, kterým se zakrývali. Těsně před tímto okamžikem se na ně rozsvítilo plné světlo a oni, v rámci choreografie, zvedli klobouky nad hlavu a v ten moment následovaly i ony dva takty. Pak jen kontra světlo v siluetách a opona. Následovalo náročné ujasňování, kdo za to mohl.

A NA JAKOU INSCENACI VZPOMÍNÁTE/BUDETE VZPOMÍNAT NEJRADĚJI?

Za tu dobu je toho hodně. Ať už zmíněný Saturnin, Donaha, Hrdý Budžes, Dáma s kaméliemi, Limonádový Joe, 39 stupňů, Maryša, Létající snoubenky a další a další…