Jak to vidí stará Blažková
Vydání Staré Blažkové do prosince 2015

Na kafíčku s Blažkovou

Jan Zadražil

Roztomilej sígr

jz1

B. Co se Vám vybaví, když se řekne dětství?
Z. Hranatej barák v Řeži u Prahy, kde jsem se narodil.

B.Jaký jste byl jako dítě? Zlobil jste, nebo jste byl vzorňák?
Z. Na základce naše paní učitelka na matematiku, která byla velmi ostrá, říkala: Zadražil, Ty máš neskutečné štěstí, protože jsi pěknej hajzl, ale umíš to zahrát do autu. Jsi vlastně roztomilej sígr.

B. Čím jste chtěl být jako malej kluk?
Z. Chtěl jsem dělat to, co dělal můj táta, a to technika v Ústavu jaderné fyziky u nás v Řeži. Hodně nám vyprávěl o fyzice a vesmíru. A to mě bavilo.

B.Tééééda, to je docela skok – od jaderného fyzika k herectví! Jak k tomu došlo?Z. Na dětském táboře, kde jsme hráli divadlo. Ten tábor byl velký, hráli jsme asi pro 120 diváků. Měli jsme velkou trému, zapomínali text a začínali improvizovat. A tak jsme se místo minutové scénky dostali na pět minut. Lidi se smáli a bavili. Tak jsem si říkal, že by se mi asi líbilo, kdybych dělal šaškárny a lidi se smáli.

B. Co tomu říkali rodiče? Co otec – technik v jaderné fyzice?
Z. No, když jsem se vrátil z prázdnin, maminka koukala…. Ale protože je pragmatická, tak mi říkala, že musím udělat talentové zkoušky a tak. Já jsem v té době samozřejmě vůbec netušil, co to obnáší.

B. Což teď už tušíte…
Z. Měl jsem štěstí na spoustu skvělé práce, ale občas si říkám – co já to tady dělám?

B. Zalitoval jste někdy své volby?
Z. Ne. Samozřejmě občas si řeknu, co jsem si to vymyslel… ale není v tom litování.
jz2
B. Chodí rodiče na Vaše premiéry?

Z. Maminka mě v tom od začátku podporovala, ale tatínek byl chvíli pořádně naštvaný. Ale dneska se s tím už srovnal a na premiéry chodí.

B. Máte trému?
Z. Teď už ne. Míval jsem strašnou trému na škole. Čtvrt hodiny před představením jsem totálně zablokoval záchod. Ale pak se to nějak zlomilo. Ani nevím proč. Dnes si to užívám. Je to divadlo, je to jenom jako… Dva měsíce na něčem pracujete a těšíte se, jestli to bude fungovat. Maximálně, co se může stát, že to fungovat nebude. Ale nikomu se tím neublíží. Tréma se občas projevuje ve snech, a to Vám potvrdí většina herců, že se jim zdá, že nemají kostým, že hrají v něčem, co neznají…

B. Většina herců je pověrčivých. Máte nějaký předmět pro štěstí nebo rituál před představením?
Z. Rituál ani ne. Spíš se nadechnu, předkloním, protáhnu se… tělo je vlastně nástroj, přes který se vyjadřujeme. A protože to dělám pravidelně, tak to vlastně jakýsi rituál je.

B. Jak moc Vás obtěžuje ta druhá stránka popularity, při které ztrácíte soukromí? Jste třeba oslovován na ulici…
Z. Mně to dělá dobře. A kdo tvrdí, že ne, tak kecá. Ale někde hluboko uvnitř, z toho zase nejsem příliš šťastný.

B. Tak teď od divadla do běžného života…Co nejraději jíte, a co byste do úst nikdy nevzal?
Z. Jím všechno. Když je jídlo připravované s láskou, tak je to na jeho chuti znát. A co bych do úst nevzal? Já jsem už párkrát tohle prohlásil, a pak jsem to náhodou ochutnal, a zjistil, že je to dobrý. Takže nechci být úplně striktní.

B. A co rád dáte k pití? Myslím alkoholického…
Z. Pivo.
jz3B. Věříte v Boha?
Z. Necítím se být příznivcem nějaké církve, ale věřím třeba, že co pošlu „do světa“, to se mi vrátí, že je dobrý myslet na ostatní, že by se pokud možno měla říkat pravda… A při tomhle je dobrý, když se člověk může opřít nejen sám o sebe, může za tímto přesvědčením být vlastně nějaká víra…

B. Jaká je Vaše nejhorší povahová vlastnost?
Z. Jsem dost línej, dělám jenom věcí, které mě baví… občas jsem starý hysterik…

B. A ta nejlepší?
Z.To je těžký… chtěl bych být dobrý člověk…

B. Cestujete rád?
Z. Podle toho s kým.

B. Takže důležité není kam, ale s kým?
Z. To je stejné jako v práci. Taky je důležitý, s kým pracujete. A pokud je to dobrá parta, tak si tu práci můžete užít, ať už je jakákoliv.

B. Mohl byste žít natrvalo v cizí zemi?
Z. Mám pocit, že ne.

B. Jak by měl vypadat Váš naprosto ideální den?
Z. Ideální den by byl u nás v Řeži u Prahy. Dole u řeky na plácku ve stanech a karavanech. Byli by tam bráchové, ségra, moje žena a přijela by tam i ostatní rodina. Všechno by bylo hotový, my bysme se váleli na sluníčku a večer by se zapálil oheň, vzali bychom kytary a nějaký bubny… A nikdo by nic nemusel.. A všichni bysme věděli, že je to první den týdenního volna…

 

Mobilní menu