Zeptali jsme se

Jaká byla Vaše cesta k divadlu? Přímá nebo klikatá?
Na co ze svého dosavadního hereckého života vzpomínáte nejraději?
Kde – kromě DAD Příbram – Vás v současnosti mohou diváci vidět?
Co Vás – kromě herectví – v životě baví a nejvíc těší?

Lenka Zahradnická – představitelka hlavní ženské role Daisy

Má cesta k divadlu bych neřekla, že byla klikatá. Spíš mě provázelo štěstí a doufám, že mě neopustí. Od šesti let jsem chodila do divadla Radar, kde mám takový druhý domov dodnes, potom jsem šla na gymnázium a pak následovala DAMU. Vše, co se dělo potom, opravdu přisuzuji štěstí a lidem, se kterými jsem měla možnost se potkat a spolupracovat.

Je pro mě těžké vybrat jednu věc. Vším se člověk učí a dřív nebo později se snažím na vše vzpomínat v dobrém. Ale pokud mám vybrat roli, která pro mě byla zásadní a nějak mě přesvědčila, že chci opravdu být herečkou, tak to byla Grušeňka z Bratrů Karamazových v režii Daniela Špinara. Moje absolventská role v Disku.

Nyní jsem na volné noze a hraji například v A studiu Rubín, Meet Factory, v Městském divadle Kladno, v zájezdových představeních agentury Harlekýn či na Letních Shakespearovských slavnostech. A v září mě čeká premiéra filmu Taxi 121.

Jednoznačně cestování. Obohacující a naplňující. Teď mě čeká cesta do rumunských hor a nedávno jsem se vrátila z Istanbulu. Pak samozřejmě rodina, přátelé a dlouhé procházky s mojí fenkou Fanynkou. A abych nebyla jen za slušňáka, tak u toho setkávání s přáteli i nějaké to víno

Milan Ligač – v inscenaci hraje Nicka, který provází celým příběhem

V podstatě přímá. I když… jak se to vezme. Já bych řekl, že vedla přímo přes travnaté jeviště! Byl jsem totiž nejčastěji faulovaným útočníkem krajského přeboru. Ano… Nejspíš tam byl prvně spatřen můj herecký um (je-li to um). Poté přišla nabídka na hostování v ochotnických souborech, kde jsem zjistil, že mě to divadlo něčím hrozně moc přitahuje. A když jsem se pak v osmnácti rozhodoval, co dál dělat…

Připadám si trošičku jako herecký bard, když je mi pokládána tahle otázka. Jsem nesmírně šťasten, že se podařilo domluvit zájezd do mého rodného Kojetína s inscenací Racka divadla Divadlo D21, kde hraju Kosťu. Bylo krásné hrát pro vyprodanou Sokolovnu! Vyprodanou lidmi, kteří se přišli podívat na „teho kojetínského rodáka, které studuje v té vzdálené Praze to herectví, ale v té Ulici ani Ordinaci eště nehraje!“

Ve dvou inscenacích v divadle v Mladé boleslavi, poté ve Studiu DVA, v Divadle D21, snad ještě rok mě budou moci diváci vidět ve školním Divadle Na Rejdišti a občas si zaskočím zahrát nějakou pohádku do divadla Minaret.

Ono to člověku bere povětšinou tolik času, že na ostatní věci už nezbývá moc (což si nestěžuju, pouze konstatuji fakt, za který jsem rád). Ale když zrovna divadlo nehraju, nejdu se na něj podívat, nebo o něm neuvěřitelně vážně a erudovaně nerozpravuji s některým ze svých erudovaných kolegů, podnikáme něco s přítelkyní. Ve zbylém čase si rád zahraju fotbal, zajdu si zaběhat, zacvičit, občas se pokusím něco napsat, přečíst. A pochopitelně, není nad to vyrazit s partou kamarádů někam na jedno (pětipivo). A taky miluju cesty domů na Moravu! Sice se z toho vždy zotavuji tři dny, ale je to pecka. A taky jsme si se švagříkem koupili na Vánoce playstation 3, tak paříme FIFU! A taky… je toho vlastně hodně.