Jak to vidí stará Blažková
Vydání Staré Blažkové do prosince 2015

Agentura chodba

Za večerníčkem do kina

S pohádkou za rukou se mohly děti vodit v příbramském kině již podruhé. V sobotu 27. dubna bylo kino nabyto pohádkami, písničkami, tancováním, soutěžemi a vůbec samými činnostmi, které děti baví. Celý den byl opět postaven na krásných českých večerníčcích, jako jsou Krakonošské pohádky, Jája a Pája, Káťa a Škubánek, Víla Amálka, O hajném Robátkovi a spoustě dalších. Ale pro děti byl připraven i doprovodný program.

Malovaly se obrázky

Malovaly se i obličeje

A to nejen dětem…

Skládaly puzzle

Nechyběl skákací hrad

Svým ratolestem jste mohli koupit pohádkovou knihu. A výběr byl opravdu veliký…

V kině jsem potkala i princezny nebo čaroděje

Tu správnou zábavu si děti užívaly na pohádkovém výletě s Pavlem Novákem. A protože správný klaun dovede vykouzlit ten nejhezčí dětský úsměv, tak se soutěžilo, tančilo, zpívalo….

 

Tak zase za rok…


Eva Holubová randí s duchem

Tak jsem se byla podívat na nové premiéře Rande s duchem. Na objevené hře Niela Simona, kterého mám jako autora moc ráda. Napsal například u nás oblíbené Drobečky z perníku. Jeho rukopis je naprosto znát i v této hře, která má v sobě hodně komediálního, ale zároveň i hodně vážného. Po premiéře mi zavolala jedna známá a říkala, že ji tato hra pomohla vyřešit vztah s dcerou. To nemohu posoudit, protože mám dva syny, a ti jak známo jsou trochu jiní. Ale vztah matka – dcera, se stejně jako v Drobečcích, v této hře objevuje. Nechci příliš prozrazovat děj, protože zvláště v druhé polovině dochází k podstatným zvratům, ale doporučení pro vás mám: jděte se na Rande s duchem podívat. Stojí to za to!

Opět vám nabízím recenze od dětí ze Základní školy v ulici 28. října.

Představení se mi velmi líbilo!!!! Bylo velmi vtipné, ale i zajímavé.
Karolína Kozlíková

Divadlo mě potěšilo, že do této hry dalo skvělé herce. Samozřejmě byla skvělá zápletka. I kulisy byly hezky udělané. Jenom bych tam dala více vtipu. Díky divadlu za hezký zážitek.
Patricie Aruťuňanová

Komedie Rande s duchem se mi moc líbila. Bylo to vtipné, zábavné, no prostě hezké.
Eliška Daňhelková

Představení se mi líbilo, hlavně obsazení. Ale přišlo mi, že to bylo víc pro starší diváky.
Sára Oktábcová

Představení se mi velmi líbilo, protože bylo zabavné a vtipné. Začátek představení byl trochu nudnější, ale potom se to rozběhlo a bylo to skvělé.
Radek Zoul

Představení se mi velmi líbilo! Bylo vtipné a překvapilo mě obsazení herců (Eva Holubová, Oldřich Vízner a Anna Fixová).
Adéla Malichová

Divadelní představení Rande s duchem se mi moc líbilo. Bylo to vtipné a byly tam i známí čeští herci, které bych asi nikde nepotkala…
Jana Býčková

Divadelní hra byla velmi pěkná a jsem rád, že jsem poprvé viděl paní Holubovou jinde, než v televizi.
Michal Poslušný

Divadlo se mi velmi líbilo, protože bylo vtipné a dobře obsazené. Nejvíce se mi líbila postava Rose, kterou hrála herečka Eva Holubová.
Tereza Vandasová

Divadlo bylo báječné. Zvlášť, když v divadelní hře hrála Eva Holubová a s ní Oldřich Vízner. Ti tomu dávají správnou šťávu. Jsem moc šťastný, že vůbec chodím do divadla na tak legrační a hezké představení.
Matouš Melka

Divadlo se mi líbilo a bylo dobré, že tam hrály i známé tváře, které jsem znal už zdřívějška… Na divadle není, co bych vytkl… Opravdu bylo pěkné…
Viktor Valentini

Představení bylo dost dobrý. Zajímavé, vtipné, napínavé. Vidět Evu Holubovou živě na jevišti a sledovat ty její obličejové grimasy, bylo velice zábavné. Škoda byla jen, že hned po představení se všichni herci vypařili. Všichni mají ode mě velkej plus, a kdybych měla říct herce nebo herečku, co se mi líbila nejvíc, tak je to Eva Holubová. Určitě bych se přišla podívat na další zajímavé představení.
Petra Vojtová

Divadlo se mi moc líbilo, ale přišlo mi, že některá místa byla spíš pro starší diváky.
Marcela Vltavská

Představení se mi velmi líbilo! Nic bych nevytkla! Nejvíce se mi líbila role Evy Holubové.
Petra Černá

Nečekala jsem, že když divadlo budou hrát pouze čtyři herci, že to bude tak skvělé. Eva Holubová je skvělá herečka, ostatně všichni byli výborní. Moc se mi to líbilo a těším se na další představení.
Kristýna Dostálová

Musím uznat, že divadelní představení nemám moc v oblibě. Ale toto představení bylo velmi zajímavé, ale hlavně zábavné. Jsem moc ráda, že jsem do divadla šla, protože jsem viděla na vlastní oči skvělou herečku Evu Holubovou. Po dlouhé době jsem pochopila, že divadelní představení nejsou jen nudná a nezajímavá, ale mohou být velmi fascinující, zajímavá a zábavná. Představení se mi velmi líbilo.
Barbora Vaněčková

Moc se mi to líbilo, nevytkla bych asi nic. Nejvíce se mi tam líbila Eva Holubová a Vojtěch Záveský.
Tereza Jarošová

Divadlo se mi velice líbilo. I obsazení bylo velice příjemné. DĚKUJI za krásný zážitek.
Zuzana Sýkorová

Toto divadelní představení se mi velice líbilo, a nejvíce se mi líbil herecky výkon paní Holubové, a vůbec celý nápad na tu hru.
Eva Veverková

Představení Rande s duchem se mi velmi líbilo. Překvapilo mě, že tam hrají tak známé tváře. Představení jsem pojala jako komedii, ale první část se mi zdála trochu nudná, avšak u druhé části jsem se ne jednou zasmála. Postava, kterou ztvárnila Eva Holubová, se mi líbila se všech nejvíce, už proto, že mi na ní přesně sedla, a také samozřejmě proto, že paní Holubová je úžasná herečka. Mile mě překvapilo i to, že děj se odehrával v Anglii, což se mi hrozně líbilo. Když to shrnu do jedné věty, představení mělo skvělé herce, děj a moderní kulisy i kostýmy.
Dominika Shrbená

Divadelní hra Rande s duchem se mi velice líbila, protože to bylo vtipné a zajímavé. Jsem ráda, že sem viděla naživo herečku Evu Holubovou.
Markéta Ševčíková


Škola základ života

Poslední premiérou před letošními letními prázdninami bude Škola základ života. Půjde o jevištní koláž podle stejnojmenné divadelní hry Jaroslava Žáka, která využívá i motivů ze známých filmů Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Takže zde bude samozřejmě profesor Matulka, kterého známe z filmu v podání Jindřicha Plachty, ale i Čuřil, Benetka nebo šplhoun Krhounek. Studenti a jejich profesoři – to je něco postav. Na jevišti jich tentokrát bude rovných osmnáct!

Studenti:

Áda Čuřil – Vojtěch Záveský/Filip Müller

Jindra Benetka – Jiří Vojta

Václav Krhounek – Petr Florián

Daniel Boukal – Lukáš Typlt

Josef Peterka – Petr Beleš

Tonda Holous – Šimon Knápek

Anda Pařízková – Ivana Krmíčková

Irma Jánská – Anna Fixová

Marta Nováková – Eliška Dohnalová

Soňa Švihlíková – Lenka Vahalová

Profesoři:

Celestýn Matulka, přírodovědec – Jaroslav Someš

Čeněk Kolísko, češtinář – Vladimír Mrva

Antonín Lejsal, latiník a němčinář – Jiří Ployhar

Eufrosina Suchánková, prof.historie – Kateřina Fixová

Armand Voříšek, fyzikář – Vladimír Senič

Božena Lachoutová, francouštinářka – Debora Štolbová

Ředitel – Robert Tyleček

Inspektor – Dominik Renč

Herce domácí i hostující samozřejmě uvidíme v jejich rolích, ale podařilo se díky jejich hudebním talentům také sestavit kapelu, která bude živě doprovázet velké množství písniček a tanečních čísel inspirovaných prvorepublikovými šlágry. Taktovku nad tím vším drží Milan Schejbal. Takže se můžeme těšit na satirickou nadsázku i melancholicko-nostalgický tón filmů pro pamětníky.

Čím pro vás byla škola základ života, jsme se zeptali některých herců…

Ivana Krmíčková
Mám jednu docela silnou vzpomínku. Na střední škole jsem hodně času trávila učením – byla jsem prostě „šprtna“. A měla jsem také hodně štěstí. Když přišla maturita, věnovala jsem týden intenzivnímu učení. V té době pro mě mít dobré známky znamenalo, že jedině tak mě lidé budou mít rádi, a proto pro mne bylo velmi důležité uspět. Při maturitě z češtiny jsem si ale vytáhla tu jedinou otázku, kterou jsem nechtěla a na vysvědčení jsem dostala za čtyři. Zhroutil se mi tehdy celý svět. Už jsem také věděla, že mě nepřijali na vysokou (první nepřijetí na DAMU), nevěděla jsem, co bude a vše se mi zkrátka sesypalo. Když jsem pak s pláčem seděla ve třídě na parapetu otevřeného okna, přišla za mnou profesorka dějepisu, se kterou jsem neměla nijak zvlášť dobré vztahy, a řekla mi: „Ivano, důležité je, že víme, jaká jste!“ Tehdy to bylo těžké překousnout a uvědomit si, že za pár let se vás už na známky z maturity nikdo nezeptá. Velmi záhy jsem si ale uvědomila, že asi opravdu nejde jen o ty známky. Byla to velmi nepříjemná, ale hodnotná škola základ života.

Eliška Dohnalová
Škola pro mě byla základem přátelství, vědomostí, zkušeností, poznání, ale také nepochopení, nespravedlnosti a vynucených autorit. Zážitků mám nespočet, v mateřské a základní škole s partou úžasných kamarádů, na střední zdravotnické škole šlo doslova o život a na vysoké šlo už „jen“ o divadlo. Zkrátka škola mě připravila na život se vším všudy.

Šimon Knápek
Všechno, co jsem potřeboval pro život, jsem se naučil už v mateřské školce, i když jsem tam moc nechodil. Samozřejmě jsem se ve škole naučil velmi důležité věci pro život jako: číst, psát a počítat … rozdíl mezi chlapci a děvčaty, dětmi a dospělými a pravicí a levicí. Také jsem se naučil každý den ráno vstát, jít na oběd a za světla se vracet domů … Po nějaké době jsem se začal řídit heslem: s blbcem se nikdy nedomluvíš. A to se mi vyplácí. Na škole jsem si užíval střetu generací. Ke kterým, v mém případě, docházelo velmi často. Během ostatního života jsem se naučil, že jsou určitá pravidla, která se musí dodržovat a určitá pravidla, která se musí porušovat. Jinak se rovnováha neudrží. (A to je jedna z podstat demokracie)
Základní škola: poprvé jsem si zlomil srdce.
Střední škola: poprvé jsem se opil s profesorem ve třídě.
Vysoká škola: poprvé jsem se účastnil odnosu Trabanta ve vlastních rukou.

Jiří Ployhar
Raději se vyjádřím ke škole základní, protože ta střední, Konzervatoř, by byla akorát připomínkou, že nejsem nesmrtelný a zážitky by byly zcela nepublikovatelné. S výjimkou skvělých životních setkání (potkal jsem tam třeba Milana Schejbala!). Zásadním, na škole základní, byla pro mě touha stát se profesionálním fotbalistou. Ale furt mě nutili recitovat básničky, což jsem absolutně nesnášel. Jedinou výhodou „recitace“ byl fakt, že jsem úspěšně reprezentoval školu na všemožných soutěžích a ta mě pak uvolňovala na fotbalové turnaje. Důkazem toho, jak to dopadlo s fotbalovou kariérou a básničkami je, že píši tyto řádky… A vlastně za to škole děkuju!


Divadlo bude opět patřit dětem

Poslední neděli v květnu jsou opět všechny děti zvány do divadla a před divadlo a za divadlo a před gymnázium…. Jsem přesvědčena, že děti i rodiče z Příbrami a okolí už akci „Divadlo patří dětem“ opravdu dobře znají, tak jenom pár slov k letošnímu programu.

Ve vnitřních prostorech bude čtyřproudová autodráha, stolní hokej Stiga, tvoření s Domem dětí a mládeže, fotografické studio, kde se děti mohou vyfotit na motorkách, ale i s klauny, kosmetické studio se třpytkovým tetováním, lakováním nehtů, barvením vlasů, atd. Pod divadelní točnou bude opět Strašidelná stezka. Estrádní sál bude patřit Oxygenu – sportovní cvičení, ukázky sportovních mistrů, taneční zumba pro děti a řada soutěží. Na velké divadelní scéně se dvakrát odehraje Pohádka o třech námořnících. A na malé scéně Na pejska a kočičku… a tu si nenechte ujít, protože tento den bude i její derniéra.

Okolo divadla bude také řada zajímavostí. Mezi jedenácti pouťovými atrakcemi bude letos novinkou lochneska a labutě, samozřejmě hasičské lanovky, zdravotníci nebudou dětem pomáhat, ale naopak jim budou zranění vytvářet (samozřejmě maskovaná), lanový park, ražba mincí, ukázky vojenské a hasičské techniky, opět děti bude vozit policejní i hasičský vůz, laserová střelnice, jízda na koních a ponících, vozítka Segvej, modeláři s letadly, ježdění na koloběžkách. Letos bude u divadla dokonce bazén, kde děti budou závodit s lodičkami na ovládání. Ti nejlepší budou v závěru  dne budou slosováni a lodičky si odnesou domů. A když už budeme mít u divadla vodu, tak nebudou chybět vodníci.

Na louce u gymnázia se utáboří indiáni. Děti si mohou vyzkoušet hod tomahavkem, střílet v bizoní střelnici, střílet z luku, vyrábět indiánské čelenky, péct indiánský chléb, indiánské tance pro děti i dospělé.

Fotografie jsou z loňského roku

Divadlo bude patřit dětem v neděli 26. května od 9.00 do 18:00 hod. Aby to nebylo rodičům líto, od 20:00 do 22:00 je na venkovním pódiu připraven koncert skupiny Gentiana. A kluci z kapely se opravdu ukázali, nebudou divadlu účtovat ani kačku. Veškeré vstupné (60,-Kč) za tento koncert půjde na účet, z kterého se pořádají v divadle právě tyto akce pro děti.


Dva skvělé květnové koncerty

Čechomor je česká hudební skupina hrající v originálním pojetí české, moravské a slovenské lidové písně. Za dobu svého působení procestovali celou Evropu, Severní Ameriku a Rusko. Spolupracovali s divadlem Na Palmovce, bratry Formany, divadlem Continuo a dalšími významnými umělci. V roce 2001 získali tři ceny Anděl.

Čechomor hraje v příbramském divadle 22. května!

Skupina Nezmaři je charakteristická vícehlasým vokálem s doprovodem akustických nástrojů. Její repertoár tvoří převážně vlastní písně ale i světová folková klasika. V tomto roce slaví půlkulaté výročí, a tak jezdí po vlastech českých se speciálním koncertem, kde kromě písniček můžete vidět i originální videa z jejich archivu.

Koncert „Nezmaři – 35 let na cestě“ se v divadle koná 28. května.


 


Jak se hraje pro mladé diváky?

Nějakou dobu už divadelní zákulisí navštěvuji, a tak naprosto přesně vím, že představení pro děti a mládež nemají herci příliš rádi. Děti (natož v pubertě) prostě reagují jinak, než dospělý divák. Občas si divadlo spletou s fotbalovým stadionem a výkřiky a komentáře létají přes celé hlediště.
Přesto si vedení divadla dovolilo (určitě k velké „radosti“ herců) zřídit Klub mladého diváka. Ten už se po roce své existence rozrostl na téměř 300 členů. To znamená, že mladí zaplní celé přízemí hlediště.

A tak jsem si řekla, že dám hercům příležitost, aby si na ty adolescenty pořádně zanadávali a došla jsem se jich zeptat, jak je hodnotí jako diváky.
A zírala jsem!

Anna Fixová
Určitě je preferuji před klasickým školním představením. Na školní představení jdou i děti, které k divadlu nebo kultuře nemají žádný vztah a občas mám dojem, že je to utrpení na obou stranách. Členy Klubu mladého diváka to divadlo opravdu zajímá a jsou hrozně fajn.

Helena Karochová
Nejsou lepší diváci, než je Klub mladého diváka. To jsou mladí lidé, kteří jdou do divadla dobrovolně, ne povinně se školou. Jsou naprosto vnímaví a energii od nás vyslanou nám okamžitě vrací. Pro náš, a na to náš dávám důraz, Klub mladého diváka je radost hrát.

Robert Tyleček
To je představení, na které přijdou mladí lidé dobrovolně, nejdou povinně se školou. Pro nás je to příjemná záležitost. Naposledy jsme pro ně hráli Cizince, a to byla jedna z nejlepších repríz.

Kateřina Fixová
Je to velmi příjemné publikum. Je vidět, že se jedná o děti, které do divadla jít chtějí.

Jiří Vojta
Publikum Klubu mladého diváka je skvělé, a to myslím naprosto vážně. Je to publikum početné a velmi dobře reagují.


Brendě je už pět let

Když jsem se tak jednou probírala svým archivem divadelních fotek, tak jsem narazila na fotku malého štěněte. Fotka vznikla na jaře 2008 a na snímku je Brenda Brousková. Tehdy byla naprosto novým členem rodiny Brouskových.

Tak mě napadlo zeptat se Otakara, jak se Brendě daří? „No, výborně. Všichni si ji moc užíváme.“ Je u vás pes, alespoň občas pánem? „Není. Jako fenka je víc podřízená, ale zase jako boxer je dost tvrdohlavá. Boxeři jsou chytří a přemýšlí o věcech, tak jí vždycky tak půl minuty trvá, než poslechne rozkaz. Ale vždycky ho pak vykoná. Je prostě bezvadná.“ ¨

Brenda dnes

Kdo ji hlídá, když třeba celá rodina jede na dovolenou? „Vozíme ji na Moravu k manželčiným rodičům. Její tatínek žil celý život na venkově a má velký vztah ke zvířatům. A umí to s nimi. Brenda ho poslouchá na slovo. Takže na Moravu jezdí ráda.“


Účastníci zájezdu

Příbramští herci jsou zvyklí cestovat. Měsíčně jezdí na zhruba patnáct zájezdových představní po celé republice. Občas, když se „poštěstí“ domluvit dvě představení v jednom městě nebo okolí, tak tam zůstávají i přes noc.

V dubnu pro ně obchodní oddělení připravilo opravdovou lahůdku. Jeli do Znojma… Na tom by nebylo nic zvláštního, ale jeli na čtyři dni! Představení Rychlé šípy, odehráli osmkrát!!!!

Zatím jsem s žádným účastníkem zájezdu nemluvila. A možná je to lepší….



Renata Drössler v D-klubu zazářila

Dubnový koncert v D-klubu přinesl opravdu silné zážitky. Recitál naší přední šansoniérky Renaty Drössler předčil moje očekávání. A myslím, že nejen moje. Síla hlasu narušovala statiku zdí a síla jejího prožitku umocňovala naše emoce.

Svůj díl slávy si užil i ředitel Petr Bednář, který Renatě napsal několik textů. A opravdu dobrých. Část potlesku patřila i jemu.


Podpisů na zdi slávy je už jako much

Renata Drössler se nám trochu rozmazala. Ale všimněte si, kam se podepisuje. A to stojí na zemi!

Eva Holubová se podepisovala zároveň se svou kolegyní

Anna Fixová

Vladimír Mrva

Otakar Brousek

Dalibor Gondík

Oldřich Vízner se nám taky rozmazal

A pak máme ještě další úlovky, ale bohužel bez fotek. U některých mě to obzvlášť mrzí! Jiřího Pavlicu z Hradišťanu, Hanu Maciuchovou a Václava Postráneckého. Ach jo….


Další emoce v Déčku

V šansonových tónech budeme pokračovat i v květnu. Ale tentokrát sáhneme do domácích, neboli příbramských zdrojů. 21. května jste zváni na dvě Jany Hejkrlíkovy. Je dobré, když si po koupi vstupenky zároveň zarezervujete místo v D-klubu. Stačí zavolat na tel. 326 531 229.


Klavírní večery

V květnu pokračujeme i v klavírních večerech, které si už našly řadu příznivců. Pouze mě zaráží, že je většina z řad nás žen. Muži se bojí?!?!


Obchodní oddělení udává módní trendy

Jednou jsem šla za děvčaty z obchodního oddělení. Slušně jsem zaklepala a vstoupila. Pozdravit jsem už nestačila, protože jsem se rozchechtala. Netroufala jsem si rozeznat, zda jsem u pracujících vězňů nebo u námořníků. Když jsem okamžitě vzala mobil, abych je vyfotila, děvčata se pořádně durdila. „No co, co?! Každý kdo sem přijde, tak se směje. Ale ty trička nejsou stejný! A my jsme se nedomlouvaly!!!“

P. S. Od té doby jsem je ani jednu neviděla v proužkovém tričku!


­­­­­­­­­­­­­­­­­Za jedné vlahé jarní noci…

Minulý měsíc jsem byla v Pardubicích na Festivalu smíchu, kam mě pozval ředitel a podařilo se mi „vysklít“ okýnko u auta. Ačkoliv jsem s těmi dveřmi opravdu netřískla, měla jsem trochu „šedé“ svědomí. V dubnu mě kamarádi ze Sedlčanských ochotníků pozvali na své představení Noc na Karlštejně. A tak mě napadlo, což abych já tentokrát pozvala ředitele. Na oplátku. To, že jsem se neměla jak do Sedlčan dostat, je nepodstatné. Říďa kupodivu přijal. A protože měl svoje auto v servisu, jeli jsme opět služebním. Představení mě naladilo do růžova. Při cestě zpět jsem si ještě v autě notovala: hola hoj, hola hoj, v králi máme zastání… A tak jsem si povzdechla, že bych si teď dala dvojku vína, aby se ten zážitek ve mně trochu rozležel. Ředitel suše opáčil, že se mnou po hospodách jezdit nebude. Trochu jsem se naštvala, protože jsem přece nechtěla, aby se mnou někde jezdil, jenom jsem si tak nahlas povzdechla. Po pár metrech výjezdu ze Sedlčan, ředitel povídá: „Slyšíte ten zvuk?“ No, něco v tom autě škrundalo, ale žádné rány to nebyly. Ty se ozvaly vzápětí. A velké. „Tak zastavte“, zařvala jsem.  „A kde!?“, vyštěkl ředitel. Asfalt silnice končil hned u příkopu. Nakonec se mu zastavit podařilo. Stáli jsme uprostřed krásné sedlčanské přírody v naprosto příšerné tmě. Takže to píchlé kolo se nám podařilo objevit, až po nějaké době. Správná legrace ale teprve začala otázkou ředitele: „Nevíte, kde se otevírá kufr?“ Copak otevření kufru, ale najděte v něm nějaké nářadí, když to auto není vaše, a vy jste v tom kufru nikdy nebyli. Tak jsem si jen povzdechla: „Bez baterky to nezvládneme…“  „Možná ji mám v tašce, vyndejte ji.“ Ředitelova taška není žádná „diplomatka“, ale nakonec jsem objevila něco maličkého a plastového. „Ona nesvítí,“ pronesla jsem zklamaně. „Asi by to chtělo baterky, že jo?!“ ironicky prohodil ředitel. „A kde je mám vzít“, špitla jsem. „V tašce“, vyštěkl. A protože ředitelova taška není žádná diplomatka…., no ale našla jsem je. Nebudu ani popisovat, jak jsem seděla na bobku před reflektory auta a snažila se v jejich světle rozpoznat, kde je plus a kde mínus. Ale podařilo se. S úlevou jsem baterku zapnula… a nic. Obrátila jsem si ji do obličeje. Svítila. Ale asi jako tři světlušky po velkém flámu. „Sviťte mi pořádně na ty šrouby, vždyť nic nevidím!“ „Vždyť svítím, víc ze sebe ten váš světelný zázrak nevydá!“ „Položte ty šrouby někam, kde je najdeme!“ „To bych si je musela dát do kabelky!“  Ze zoufalství jsem si začala zpívat. „…lavici teď nádražníííí za lože mááám...“ „Změňte repertoár!“ „…když se u nás chlapi poperouuuu…“ „Vynechte tu kulturní vložku úplně!“
Sundat kolo ještě šlo, ale nasadit ho tak, abychom trefili díru na díru a chytly šrouby, v naprosté tmě za pomoci světlušky, nešlo. Mnohokrát (číslo si netroufnu tipnout) nám kolo spadlo. Už jsme byli tak unavení, že jsme na sebe přestali štěkat (i zpívat).

A tak uprostřed vlahé noci a přírody – na jedné straně les, na druhé louka, klečí vedle sebe dva lidé. Muž, manuálně nezručný (promiňte, pane řediteli, ale je to pravda) a žena bez řidičáku, která rozpoznává auta jenom podle barvy.

Kolo jsme vyměnili rychlostí montérů Formule 1. Asi za pětačtyřicet minut. Do D-klubu jsme dorazili před půlnocí. Vypadali jsme jako Pat a Mat ve večerních šatech. Ředitel měl ruce černé od šmíru až k loktům. Já, co jsem neměla na rukách, jsem měla na tváři. A pak se ředitel naprosto klidně obrátil na vyjevenou obsluhu: „Já bych si přál písek na nádobí a tady madam jednu dvojku vína. Čeká na ni už dost dlouho!“ 


Pokud vás to v tomhle jarním období láká vyjet někam na výlet, mám pro vás dobrou radu: Nikdy, ale opravdu nikdy, nevyjíždějte bez silné baterky!!!

 

Fany Blažková                     fanyblazkova@centrum.cz

 

Mobilní menu